Vždycky si říkám, jak to bylo asi jednoduché tenkrát, kdy svět byl málo osídlený. Představme si archaickou dobu, dávno před mocenskou expanzí římské říše, dávno před odvedením tzv. vyvoleného lidu do babylonského zajetí, a také dávno před tím, než se příslušník nomádského kmene (Abram) stal otcem nesčetného potomstva (Abraham).

Nebo si představme druhou generaci po Adamovi a Evě. Kolik bylo tenkrát na zeměkouli lidí? Kolik desítek a set kilometrů musel ujít jedinec, než potkal nějakého „soudruha“, který nebyl jeho nejbližším soukmenovcem? Nemálo!

Dnešní svět je propojený a malý. A čím propojenější, tím více se hlídají hranice. Ani Schengen není jen výjimkou potvrzující pravidlo. Čím více nabourá Evropa své vnitřní hranice, tím víc kontroluje ty vnější. Dělení lidí na místní a příchozí se zachovává a je do určité míry patrné i vůči občanům jiných zemí v rámci EU. Každý stát si hlídá svůj prostor, svůj trh práce a tak dále.

Byly časy, kdy se žilo tak: pokud někdo (a jeho velbloudi, krávy, ovce a podobně) spotřeboval všechny plody a trávu v dané lokalitě, posunul se jinam. Stačilo táhnout nalevo nebo napravo, jenom o kus dál. Žádný sever a jih, východ a západ. A když „stěhovalec“ na té vyhlédnuté lokalitě někoho i s jeho stádem potkal, nepral se s ním o území. S úctou k druhému a s respektováním jeho potřeb se s ním buď podělil, nebo mířil jinam. Nikoho neomezovaly hranice a nutnost nějakého povolení k pobytu. Vízum bylo mrtvým pojmem. Každý mohl volně hledat svou zaslíbenou zemi.

O tom věděl své i praotec Čech. Kráčel nikým nehlídán, neomezen, až svou zaslíbenou zemi našel. Okusil pocit zemského ráje nejen na pohled. A to je ta krásná země, země česká – domov tvůj. Jelikož můj praotec táhl jiným směrem, usadil se v oblastech, kde ho slunce nijak nešetřilo, a ztmavnul. Mnozí jiní praotcové se rozptýlili po celé rozsáhlé a rozmanité přírodě zvané zeměkoule. Zafungoval chameleonský efekt. Člověk se přizpůsobil, aby mohl přežít. Co krajina, to lidský druh přijímající diktát dané krajiny. Dnešní člověk ale přizpůsobuje přivlastněnou krajinu sobě.

Dny, roky, staletí uběhly, Boží požehnání „ploďte a rozmnožte se a naplňte zemi“ zabralo a země se naplnila. Zeměkoule už není rozsáhlou přírodou. S novými lidmi přišly i nové nápady. Člověk nařízení typu „podmaňte zemi“ (Gn 1, 28b) pochopil po svém. Uprostřed přírody vznikly na „převeliké cementové podlaze“ veliké městské aglomerace, dusící přírodu. Vznikly i nové skutečnosti: státy, hranice, povolení k pobytu, víza. Zemi jsme si ve skutečnosti podmanili tak, že každá skupina hlásící se k určitému praotci, obsadila určité území, udělala hranice a hlídá jejich překročení všemi možnými způsoby. Pryč jsou časy, kdy příchozí nikdo neomezoval v pohybu, pokud nepřicházeli se špatným úmyslem.

Když jsem se ocitl v regionu potomků praotce Čecha, byl jsem nepřehlédnutelným. Ale koho neprozradí barva pleti, prozradí ho potíže při vyslovení slov Čech, Řek, Pobřeží Slonoviny a podobně. A kdo překoná i tohle, stejně to pro něj nic neznamená, pokud to, že je Čech, nemá i na papíře. Doklad je rozhodující. I pokrevní potomek praotce Čecha, který se z nějakých důvodů zatoulá mimo své území a ztratí takzvané občanství, je zde cizincem nejen úředně. Musí počítat s různými omezeními jako každý jiný cizinec. Musí pravidelně navštěvovat cizineckou policii, úřad práce... Potřebuje povolení k pobytu, povolení pro zaměstnání a někdy i povolení k opuštění hostující země. Někteří cizinci o možnosti pracovat mohou jen snít. Žijí v azylových zařízeních s nejistotou, zda jim bude přiznána mezinárodní ochrana, nebo budou vyvedeni odsud do země původu, kde některé čeká ještě větší nejistota.

Každý národ má své občany, kteří pobývají v jiných zemích coby hosté. Jde o život kulturně pestrý, sociálně často nedůstojný, ale nikdy nudný. Je pořád co řešit, čeho se obávat. Šlo by to jinak? Bible, podle které všichni lidé na této zemi jsme jen hosté, dává Izraelcům pokyn, jak s hosty a příchozími zacházet. Tímto pokynem končím: „Bude-li přebývat s tebou ve vaší zemi někdo jako host, nebudete mu škodit. Ten, kdo bude s vámi pobývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosté v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,33-34)