Nerad píšu emotivně, ale někdy to nejde jinak. Dříve se stávalo, že když jsem v novinách četl, jak např. Václav Klaus, Miloš Zeman, Helena Vondráčková (prostě lidé z tzv. vyššího patra společnosti) nadávají na novináře, protože o nich píšou nepravdy, vsouvají jim v citacích, co neřekli, říkal jsem si, že by si měli hlídat, co říkají a nechtít to napravit, až když se to rozebírá v novinách.

Pak jsem zažil svou chvíli „slávy“, když jsem se stal údajně prvním černošským farářem v ČR. Začali za mnou jezdit novináři pro rozhovory. Rozdíl mezi tím, co jsem říkal, a tím, co jsem četl v novinách, že jsem řekl, mě „fascinoval“. Jedna novinářka mi na moje upozornění, že mě cituje velmi nepřesně, odpověděla, že je to její věc, protože ona je autorem článku a je na ní, co napíše. Od té doby beru řeči a počínání novinářů s rezervou, a mám určité pochopení pro stížnosti celebrit a všech, kteří se na novináře stěžují.

Mám radši mluvený projev pokud možno v živém vysílání. Je to možná náročnější, ale určitě autentičtější. Záznam se dá zneužít, stejně jako tzv. autorizace. Téměř všichni novináři, se kterými mívám rozhovory, mají jedno společné. I když od samotného rozhovoru k termínu jeho zveřejnění je dost času, posílají mi text k autorizaci na poslední chvíli a naléhají, abych jim to vrátil co nejdřív (tentýž nebo druhý den), protože už to musí poslat do redakce a tisku. Dříve jsem na to přistupoval, přečetl jsem text v rychlosti, nebo když jsem neměl čas, autorizoval jsem jej i bez přečtení.

Po několika negativních zkušenostech jsem změnil přístup. Žádám, aby mi text k autorizaci byl zaslán s časovým předstihem. A když to novinář nezvládne, je to jeho problém, neautorizuji. Ovšem ani toto nepomáhá úplně. Novinář může rozhovor publikovat s poznámkou, že je neautorizovaný. Pro poskytovatele rozhovoru to může být horší. Budí to dojem, že řekl vše i to, co ve skutečnosti neřekl, ale pak si to rozmyslel a odmítl rozhovor autorizovat. V tomto se média skoro neliší. A kousek bulváru je i ve všech seriózních novinách.

Novináři mají nekonečné možnosti jak z vás udělat to, co nejste. Nejednou se mi stalo, že byla publikována jiná verze, než je ta autorizovaná s vysvětlením, že to spletli v redakci nebo v tisku. Někdy sice zveřejní autorizovaný text, ale stačili ho ještě zkrátit tak, že vznikají zvláštní nesouvislosti ve vašich odpovědích, které lidi baví. Přitom vás celou dobu ujišťovali, že délka rozhovoru je v normě a mohl být klidně delší.

Média se chovají jako hlídači mravů, pořád vrtají v soukromých záležitostech tzv. veřejných osob, hledají aféry, pochybení. Ale kdo hlídá mrav médií? To, co dělají, je někdy pochopitelné, jinde nepochopitelné ani trochu. Někdy je opravdu třeba vypátrat nějaké utajení, aby si veřejné osoby nemyslely, že mohou vše. Ale není také nutné, aby novináři hlídali vlastní mrav? Jak to, že ti, kteří ukazují na nemravnost politiků, celebrit atd. sami počínají stejně? Je novinařina nad etikou?

Tam, kde média nepotřebují autorizaci, překračují meze dobrých mravů ještě víc. Kdo má zájem vidět nahotu paní Jiřiny Bohdalové? Když přemýšlím nad touto otázkou, napadá mě, že nezanedbatelnou roli hraje i veřejnost. Touha po senzaci rekrutuje zejména bulvární novináře k uspokojení této poptávky. Bulvár je odrazem určité stránky společnosti. Nabídka sama o sobě dokáže vyvolat poptávku, poptávka ale může nabídku regulovat a potlačit. Jenže to se neděje.

Proč se tak rádi bavíme na úkor druhých, i když sami nejsme o nic lepší? Novináři, kteří schválili zveřejnění fotek s uvedením toho, že byly pořízené soukromou osobou, jsou s touto osobou za jedno, ne-li stejní, protože bulvár a senzacechtivá veřejnost jsou jedno. Můžeme-li tohle nazvat krizi novinařiny, je to především také krize společnosti.

Paní Jiřina Bohdalová se možná měla více hlídat. Ale to se známé osoby asi mají hlídat neomezeně kdekoliv, kdykoliv. S něčím takovým asi nepočítala, nenapadlo jí to ani v nějaké noční můře. Možná naivně věří společnosti, kterou ráda baví. Není celá společnost nahá? A novináři, kteří by mohli společnosti nastavovat zrcadlo, jí nabízejí další nahotu.

Každý prožívá takové momenty různě. Někdo to vydýchá, jinému to přináší potíže s dýcháním. Paní Jiřině Bohdalové přeji, aby našla sílu to překousnout, hodit za hlavu, a obrátit to v dobrý humor. Vůbec mi nejde do hlavy, co se tímto sleduje. Jaký to má význam. Oči se nasytily, kasy fotografů také.

Nebo je hlavní cíl diskreditovat pani Jiřinu Bohdalovou? Podle mě česká společnost diskredituje sebe, když znevažuje své osobnosti – i ty, které jsou poměrně bezproblémové, které ji baví a svými kvalitami zvyšují prestiž České republiky ve světě. Česká veřejnost svléká sebe před zrakem celého světa a ještě se tím baví. Bravo, senzace!