Celý život se setkávám s více či méně hanlivými názory či komentáři na mentalitu českého národa. Tyto názory znají asi všichni: Češi nikdy (pomineme-li raný středověk) nedokázali bojovat za svoji svobodu, od Bílé hory až do konce minulého století byli prakticky neustále ohnuti pod nadvládou cizích mocností, za druhé světové války svoji zemi nebránili, s Němci kolaborovali a v kolaboraci pokračovali i za éry komunistů, své hrdiny z odboje a z východní i západní fronty posílali do žalářů nebo na šibenici.
Na všech těchto faktech je samozřejmě něco pravdy, nicméně jejich nekonečné omílání mě nesmírně dráždí. Podíváme-li se na historii mnohých jiných zemí, zjistíme často mnohem horší skutečnosti. Typickým příkladem je Belgie, s jejíž historií jsem měl možnost se seznámit. Belgie se sice za druhé světové války bránila 18 dnů německým vojskům, nicméně posléze podobně jako Nizozemí a Francie vytvořila vládu plně závislou na Německu. Belgie dokonce vytvořila vlastní vlámské i valonské jednotky SS, které bojovaly na východní frontě. I Belgie má své Lidice, ty belgické však byly vypáleny Belgičany a obyvatelé byli postříleni také Belgičany. Poválečné soudní procesy, v kterých i podle belgických historiků šlo v mnohých případech spíše o krevní mstu, často připomínají komunistické procesy v poválečných letech u nás.
Podobné příklady bychom našli i v nedávné historii mnoha dalších národů, nevidím opravdu žádnou odlišnost od národa českého. Myslím, že bychom si měli spíše vážit toho dobrého, co je v nás. S tím špatným stejně nic nenaděláme.