České vlády bez ohledu na politickou příslušnost hrdě hlásají, že máme nejmenší nerovnosti, nejmenší míru chudoby, v poslední době i nejmenší nezaměstnanost. Eurostat uvádí, že v roce 2016 bylo pod hranicí chudoby (lidí s příjmem do 60 % národního mediánu) 9,7 % Čechů a v roce 2017 toto číslo kleslo dokonce na 9,1 % oproti evropskému průměru 17 %. Tento ukazatel je ale problematický: především oproti bohatším evropským státům vykazuje ČR výrazně nižší mediánový příjem, po zohlednění rozdílů v cenách je tato hranice dvakrát nižší než v západním světě. Sociolog Daniel Prokop k tomu dodává, že když v roce 2012 spočítal Eurostat příjmovou chudobu z mediánového příjmu na úrovni celé EU a po zohlednění rozdílných cen (v paritě kupní síly) dospěl k závěru, že příjmově chudých Evropanů bylo 24 % a v ČR 30 %.
V roce 1995 se Česká republika připojila k Pekingské akční platformě, která je komplexním dokumentem OSN zaměřujícím se na prosazování rovnosti žen a mužů. Pokud se podíváme 25 let zpátky a na dnešek, nejde si nevšimnout, že Česká republika zůstala někdy na půli cesty – což vzhledem k tomu, že patříme mezi poměrně bohaté země světa s demokratickým režimem a s dobrou vzdělanostní základnou, není zrovna žádnou výhrou. Určitě došlo k pozitivnímu vývoji v mnoha oblastech – především díky aktivitám neziskových organizací došlo k zásadnímu posunu v potírání domácího násilí na ženách, zlepšila se (byť stále s velkými rezervami) situace v oblasti slaďování rodinného a pracovního života, ekonomické postavení matek na mateřské a rodičovské dovolené a podařilo se legislativně podpořit na mateřské a rodičovské i otce. Jde ale spíše o dílčí kroky a posuny. V systémovém řešení problémů Česká republika zaostává – ať už jde o rovné odměňování, podobu mateřské a rodičovské dovolené nebo prevenci bezdomovectví.