České vlády bez ohledu na politickou příslušnost hrdě hlásají, že máme nejmenší nerovnosti, nejmenší míru chudoby, v poslední době i nejmenší nezaměstnanost. Eurostat uvádí, že v roce 2016 bylo pod hranicí chudoby (lidí s příjmem do 60 % národního mediánu) 9,7 % Čechů a v roce 2017 toto číslo kleslo dokonce na 9,1 % oproti evropskému průměru 17 %. Tento ukazatel je ale problematický: především oproti bohatším evropským státům vykazuje ČR výrazně nižší mediánový příjem, po zohlednění rozdílů v cenách je tato hranice dvakrát nižší než v západním světě. Sociolog Daniel Prokop k tomu dodává, že když v roce 2012 spočítal Eurostat příjmovou chudobu z mediánového příjmu na úrovni celé EU a po zohlednění rozdílných cen (v paritě kupní síly) dospěl k závěru, že příjmově chudých Evropanů bylo 24 % a v ČR 30 %.

ČR stále selhává v sociálním bydlení a řešení bezdomovectví
V oblasti sociálního a dostupného bydlení nedošlo v posledních letech k žádné systémové změně. Předchozí sociálnědemokratická vláda (2014 až 2017) sice schválila návrh zákona o sociálním bydlení a příspěvku na bydlení z pera MPSV, ten ale ani nebyl projednán v Poslanecké sněmovně. Ani následující dvě vlády situaci nevyřešily a zákon o sociálním bydlení nebo systémový návrh financování a budování dostupných a sociálních bytů chybí. Situace v oblasti bydlení se zhoršuje – vlastnické i nájemní bydlení v ČR zdražuje takřka nejrychleji v Evropě. Kritická se stává situace pro mladou generaci, která již nebude profitovat z privatizace veřejného bytového fondu jako generace jejich rodičů a prarodičů. K zásadnějším změnám nedošlo ani v koncepčním a systémovém řešení problematiky bezdomovectví – především kvůli zmiňované neexistenci systému sociálního bydlení nebo intenzivnější transformaci sociálních služeb.

Na druhou stranu došlo k zásadním změnám na úrovni poskytovatelů sociálních služeb a organizací zabývajících se problematikou bezdomovectví, sociálního bydlení a sociálních služeb: ty významně inovují své služby pro lidi bez domova, zaměřují se na přístup housing first, či individualizovanou sociální podporu v bydlení. Klíčový dopad na tuto oblast měly evropské fondy: Evropský sociální fond (ESF) a Integrovaný regionální operační program (IROP). ESF podporuje projekty, které se zaměřují na inovativní přístup k řešení problematiky bezdomovectví a rozvoj kvalitních a individualizovaných přístupů v sociální podpoře lidí v bytové nouzi. MPSV realizuje dlouhodobý systémový projekt Podpora sociálního bydlení, do jehož realizace jsou zapojené i různé typy obcí z celé ČR. Podařilo se podpořit rozšíření sociálního bytového fondu v několika obcích, ale především rozvinout podporu sociálních služeb a sociální práce – vznikla např. Metodika sociální práce v sociálním bydlení založená na zkušenost v obcích nebo byly navrženy úpravy pravidel pro přidělování obecních bytů, aby mohli být lépe podpořeni lidé v bytové nouzi. MPSV se zaměřilo také na genderové aspekty a nerovnosti v oblasti bydlení: např. zaměřením domácnosti samoživitelek nebo oběti domácího násilí. V případě fondu IROP došlo k celé řadě zneužívání ze strany příjemců dotací: např. některé subjekty vznikly jen několik dní před skončením výzvy a to především díky nedostatečně nastaveným pojistkám udržitelnosti od MMR (v první výzvě byla udržitelnost pouze 5 let). MMR však stále nedisponuje kontrolním systémem, který by se zaměřil na to, jaké cílové skupiny v jím podpořených sociálních bytech skutečně žijí.


Koncepční opatření a aktivity ESF, které byly zahájeny za bývalé ministryně sociálních věcí (z let 2014 až 2017), zcela ignoruje současné vedení MPSV. Současná ministryně (také za ČSSD) se rozhodla i přes ostrou kritiku ze strany poskytovatelů sociálních služeb, ale i obcí a akademické sféry prosadit radikální změny v systému sociálních dávek na bydlení: sloučit dávku zaměřenou na lidi v extrémní bytové a sociální situaci a dávku určenou pro lidi, kterým není bydlení finančně dostupné (ať už v soukromém nebo nájemním) a tak radikálně oslabit podporu bydlení pro chudé i střední třídu. Zároveň chce do systému zavést podmiňování dávek např. školní docházkou dětí, což kritizuje i samotné MŠMT. Z analýz totiž jasně vyplývá, že nekvalitní a nestálé bydlení má zásadní dopad na školní úspěšnost. Problematický je také princip cenových map, které by měly zastropovat maximální výši nové dávky, přídavku na bydlení, na částkách, které schválí obce. Tyto částky jsou často hluboce pod skutečným nájmem v komerčním nájemním bydlení. A to v situaci, kdy obecního bydlení je nedostatek a kdy ceny nájemního bydlení rostou. Zásadní dopady lze očekávat např. na domácnosti samoživitelek, rodin s dětmi, které velmi často čerpají příspěvek na bydlení v době rodičovské dovolené, nezaměstnaných (kde také převažují ženy), lidí zasažených exekucemi, ale i Romů. Neziskové organizace a poskytovatelé sociálních služeb se také obávají, že restrikce podpory bydlení povedou k opětovnému vyššímu odebírání dětí ze zasažených rodin, které tak budou odcházet do dětských domovů nebo do zařízení pro děti vyžadujících okamžitou pomoc (tzv. klokánků). Právě v diskuzích kolem návrhu nové dávky na bydlení Jana Maláčová využila protiromského a antisociálního diskurzu, kdy příjemce doplatku na bydlení téměř zaměnila za lidi, kteří záměrně nepracují, nestarají se o své děti, na což doplácí „slušní pracující lidé“. Problematiku samotných obchodníků s chudobou tak současná vláda hodila za hlavu a pokračuje v tom, v čem započala éra pravicové vlády z let 2010 až 2013.

Koronavirová krize odhalila slabiny českého sociálního systému
Problémy českého sociálního systému a koncepčního řešení problémů chudých či ohrožených rodin se projevily i v době koronavirové krize. Úřady práce či Česká správa sociálního zabezpečení nebyly často schopné rychle reagovat na problémy související se zavíráním provozoven a utlumováním produkce. I když MPSV hlásí, že jde spíše o ojedinělá selhání či problémy, objevuje se celá řada lidí, např. samoživitelek, rodin s dětmi atp., kteří čekají na podporu ve formě sociálních dávek či ošetřovného i více než měsíc. Důvodem jsou mj. složité a často chybné formuláře, přičemž se projevuje i dlouhodobá neschopnost českého státu efektivně využívat a poskytovat dávku mimořádné okamžité pomoci (MOP). Přístup je v této oblasti zbytečně restriktivní. Státní představitelé nechápou, že mimořádná okamžitá pomoc se ze střednědobého i dlouhodobého hlediska vyplatí. Lidé v době největší koronavirové krize dostávali nejčastěji státní podporu do výše 2 999,- Kč. Bylo to v době, kdy se potvrdilo, že MŠMT má velké problémy zajistit rovné příležitosti dětí ve vzdělávacím systému. V době, kdy školy přešly na distanční výuku, Česká školní inspekce zjistila, že poměrně vysoké procento rodin nedisponuje odpovídající technikou či internetovým připojením. MOP mohla být v této situaci jednou z forem pomoci. Dostatečnou výpočetní technikou nedisponovaly ani dětské domovy či zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.

Pro mnohé ohrožené rodiny (mj. samoživitelek a samoživitelů) bylo velmi problematické i otevírání škol po skončení karantény. V některých případech se školy neotevřely vůbec, nebyly v původní míře provozovány družiny, nebo neprobíhala klasická výuka, takže vzdělávání bylo stále závislé na aktivitě rodičů.

Na systémovou podporu museli dlouho čekat i tzv. dohodáři, tedy lidé pracující na dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti, mezi kterými jsou nezřídka zastoupeny také ženy na rodičovské dovolené či po jejím skončení. Neprobádanou oblastí pak v této kategorii zůstává postavení seniorek a seniorů, kteří si touto formou v důchodu často z existenčních důvodů přivydělávají. Je otázka, zda se je vůbec podaří sociální prací a sociálními službami identifikovat včas.

Tento text vzniknul pro Social Watch ČR pro Monitorovací zprávu k genderové rovnosti 2020 – 25 let od Pekingské akční platformy: http://www.socialwatch.cz/?p=1124.