Premiér Petr Nečas svým záporným stanoviskem k fiskální dohodě EU překvapil nejen partnery v EU a zahraniční pozorovatele, ale také českou veřejnost. Nejpozoruhodnější je, že ministerský předseda nedokázal svůj postoj srozumitelně vysvětlit.
Na jednání evropského výboru Sněmovny minulý týden žádné rozhodné nesouhlasné stanovisko nezaznělo. V souvislosti s dohodou učiněnou s ČNB o poskytnutí 39 miliard dolarů mluvil dokonce premiér o podmíněném souhlasu s finanční dohodou EU. Navíc bylo mnohokrát opakováno, že věcně nemá česká pravicová vláda problém s filozofií rozpočtové kázně a dluhové brzdy. Daleko kritičtější stanovisko zformulovala sociálně demokratická frakce v Evropském parlamentu, která vyžadovala mnohem rozsáhlejší pozornost problematice ekonomického růstu a zaměstnanosti ve státech EU. Také její zásluhou se v dohodě řada ze sociálně demokratických požadavků zrcadlí.
Evropská unie po „ztrátě“ Velké Británie, která má – na rozdíl od ČR - coby silné finanční centrum své vlastní ekonomické zájmy, mimořádně stála o jednotné stanovisko všech svých členů a záporný postoj České republiky se nečekal. Náš obraz jako nesrozumitelné země se jím bohužel potvrdil.
V minulých dnech to byly jiné státy EU, které kriticky zvedaly hlas a požadovaly změnu textu evropské dohody – Polsko, Švédsko, Dánsko, Finsko. Česká republika se v této debatě prakticky neozvala.
Důvody nesouhlasu, které nyní český premiér uvádí, při bližším zkoumání neobstojí. Premiéru Nečasovi údajně vadí, že nejsme bráni jako rovnocenní partneři a po podpisu dohody se nebudeme moci účastnit summitů eurozóny. Pak je ale záhada, proč jsme nepostupovali po dohodě s Polskem, které vyjednávalo a prosadilo kompromis, že některých summitů se budou moci účastnit i nečlenové eurozóny. Přitom když dohodu odmítneme, tak nebudeme na žádném summitu eurozóny a zůstaneme zcela přede dveřmi.
Naprosto nepochopitelná je také ta část argumentace premiéra Nečase, ve které tvrdí, že si není jistý ratifikačním procesem, že u nás není shoda a že chybí souhlas prezidenta. Kdyby ale opravdu o podporu Sněmovny stál, měl se o ni pokusit a Sněmovnu před summitem o mandát požádat. Možná by se divil, že by ji získal. Argumentovat postojem prezidenta je pak naprosto zarážející. Nežijeme v prezidentském systému. Prezident musí sice dát souhlas s projednáváním mezinárodní smlouvy, ale pokud se vláda dohodne na stanovisku a parlament je posvětí, potom takové rozhodnutí prezident ratifikovat prostě musí. V parlamentním systému se nemůže prezident stavět nad parlament. Pokud premiér není schopen využít váhy, kterou v ústavním systému má, tak se chová slabošsky. Podobné výmluvy na mezinárodní scéně zní trapně.
Nevadil by nám kritický názor premiéra a vlády na dění v EU, nevadila by nám jakákoli kritika podpořená argumenty, jakýkoli návrh na změnu, o němž by se dalo vyjednávat.. Sami máme k fiskální dohodě své výhrady a najdou-li se v budoucnu v EU partneři (například po prezidentských volbách Francie), kteří ji budou chtít do budoucna vylepšit, podpoříme další jednání. Klíčové ale je být u jednacího stolu.
Nyní to však vypadá, že český premiér dohodu odmítl ne z věcných důvodů, ale jen proto, že to je dohoda evropská. To je pro nás nepřijatelné. Budeme usilovat o otevření debaty ve Sněmovně a budeme žádat změnu stanoviska vlády. Nesouhlas deklarovaný českou vládou dnes neznamená, že bychom mohli zablokovat samotnou finanční dohodu. Znamená to jen, že sami sebe stavíme do autu a že se zbavujeme práva spoluvytvářet podobu Evropské unie, v níž se stejně budeme muset pohybovat a žít.
Na webových stránkách Wichterlova gymnázia v Ostravě, které jsme měl tu čest absolvovat, se na sklonku roku objevily pozoruhodné vzpomínky na posledního československého a prvního českého prezidenta. Se souhlasem autora, pana Pavla Měrky, si je zde dovoluji publikovat.
„První prezident České republiky, dramatik a dlouholetý bojovník proti komunismu Václav Havel zemřel v neděli (18. prosince 2011) ráno. Bylo mu 75 let.“ Tak zní text oficiální zprávy, kterou přinesla snad všechna světová média… V jednom ze svých posledních rozhovorů (prosinec 2011 pro portál Moderní dějiny) adresoval Václav Havel mladé generaci toto poselství: „Angažovanost je charakteristická právě pro mladé lidi. Pro nastupující generaci je to přirozená součást jejích postojů, na rozdíl od generace rodičů a prarodičů, kteří vyrůstali v totalitním režimu. A s despektem se občanská společnost setkává zejména u těch politiků, kteří o svobodě sice mluví, ale ve skutečnosti se projevů svobodné občanské vůle obávají a považují je za ohrožení své moci a vlivu.“
Přestože Václav Havel Wichterlovo gymnázium nikdy nenavštívil, nesmazatelně se zapsal do osudů jeho studentů a absolventů. Posuďte sami:
Kapitola prvá – Příběh prezidentského veta (2001)
Dne 23. 11. 2001 se studenti kvinty A našeho gymnázia obrátili na prezidentskou kancelář s drobným problémem. Připomeňme, že v té době byl Václav Havel již osmým rokem prezidentem České republiky. Předejme slovo studentovi kvinty, Michalu Prusenovskému: „Byli jsme asi v kvintě a Eliška zrovna dostala jeden ze svých úžasných nápadů – natřeme si třídu! Po dlouhých debatách jsme se shodli na zelené barvě, vše vyjednali s třídním i vedením školy a mohli jsme začít. V pátek odpoledne jsme asi čtyři zůstali ve škole déle. Vytáhli jsme barvu, štětce a další potřebnosti a se zručností a nevídaným nadšením jsme se pustili do díla. Natřeli jsme lavice, katedru, profesorskou židli, skříň, koš, rozhlas, zarážky v oknech, zárubně dveří, rám nástěnky i rám školního řádu. Pak nám zbyl už jen rám obrazu prezidenta, který svou zašlou bělostí narušoval lesk zeleného okolí. Chvíli jsme váhali, ale nakonec štětci neunikl. V pondělí se nám všem v lavicích sedělo podstatně lépe a příjemněji. Ta trocha vlastní kreativity a práce se vyplatila. Přišla ale komplikace. Po několika dnech se na nás sneslo, že zelený rám uráží majestát hlavy státu a že jej musíme vrátit do původního stavu. To se nám vůbec nelíbilo a nakonec jsme já a Eliška došli k zásadnímu rozhodnutí, které jediné mělo šanci vyřešit náš spor nad rámem prezidentské fotografie - napíšeme přímo panu prezidentovi a zeptáme se na jeho názor. V našem dopise jsme vzniklou situaci popsali a poprosili pana prezidenta o vyjádření. Dopis jsme odeslali a dlouho jsme čekali… Jednou v sobotu dopoledne u nás doma zazvonil telefon. Máma mě k němu zavolala, a když mi s vytřeštěnýma očima předávala sluchátko, zvládla říct jen tři slova: Kancelář prezidenta republiky… Nevěřícně jsem převzal hovor a zjistil, že se osobní sekretářka prezidenta Václava Havla snaží vypátrat mou adresu, kterou jsme v dopise zapomněli uvést, aby mi mohla poslat odpověď. Dále mi sdělila, že pan prezident byl naším dopisem „velmi pobaven?“ a že na podobné záležitosti většinou neodpovídá. Celý roztřesený jsem položil telefon a čekal jsem, co se bude dít. Za několik málo dní se v naší schránce objevila obálka s razítkem prezidentské kanceláře, s odpovědí pana prezidenta Havla. Vlastní rukou, zelenou tužkou, napsal:
„Necítím to jako urážku.VH“
Tahle zpráva se okamžitě rozletěla po celé škole a náš prezidentský obraz se zeleným rámem se k nám tiše vrátil a zůstal s námi až do maturity.“
Kapitola druhá – světová premiéra Havlova Odcházení na Wichterlově gymnáziu – 28. února 2008
Hybatelem toho příběhu je sám pisatel, který překročil své kompetence , proto jen stručně: Listopad 2007 – v semináři dějepisu jsem (mezi všelikými výklady o Lucemburcích a Kapetovcích) mimoděk pronesl, že se mi dostal do rukou (tehdy ještě oficiálně nepublikovaný) text Havlova Odcházení. „Havel v něm řeší problémy, které jsou mi velmi blízké, ale mladá generace je ještě nemůže pochopit. K jistému poznání se člověk propracuje jen věkem, na Odcházení, Krále Leara, Višňový sad a Zapomenuté světlo je nutná životní empirie.“ Dějepisný seminarista Jakub Sosna se drze optal: „A půjčíte nám to?“ - „Je to vaše,“ pravil jsem, předal, a vzápětí na to zapomněl. Ne tak Jakub Sosna… Pak jsem už ho jen zpovzdálí sledoval. Hrou byl nadšen, „ukecal“ spolužáky, kantory i mě samotného (hlas z reproduktoru), zorganizoval první čtené zkoušky, měl přesnou představu o výsledné podobě divadelní hry. Nikomu nic neodpustil. S Havlovým Odcházením jsme prožili čtyři krásné měsíce, které byly korunovány světovou premiérou na půdě „půdy“ naší školy 28. února 2008, tedy necelý měsíc před oficiálním uvedením v divadle Archa.
Epilog
Snad nejlépe to vyjádřil v dopise Václavu Havlovi Samuel Beckett (29. 5. 1983): „To, že jsem Vám mohl, byť málo, pomoci a vzdát poctu Vám i všemu, zač se zasazujete, patří ke skutečnostem, jichž si ve svém tvůrčím životě vážím. To já jsem Vaším dlužníkem.“
To my jsme Vašimi dlužníky, pane prezidente!
19.prosince 2011
Autor: Pavel Měrka