Český pohled na problém kvality životního prostředí a riziko změny klimatu je ovlivněn dvěma zásadními postoji.

První z nich, řekněme „klausovský“, popírá, že tento problém existuje, a tudíž ho logicky není třeba řešit.

Druhý postoj problém připouští, ale nachází spoustu důvodů, proč by naše reakce na něj měla být blízká nule. Počínaje od faktu, že jsme „malá země“ a problém je na nás „moc velký“, přes hrozby, že to bude „moc drahé“ a zruinuje to náš blahobyt, přes mírně racionální, ale ne zrovna odpovědnou úvahu, že „počkáme, až ostatní řešení vymyslí“.

Tento postoj sdílí i mnoho lidí na klíčových místech ve vládě a argumentují třeba tím, že ve snížení emisí CO2 se nám daří. Zapomínají ale dodat, že je to díky tomu, že bod, se kterým se dnes emise obvykle srovnávají, je rok 1990. Tedy doznívající doba „kouře z továren“ komunisty řízené ekonomiky zaměřené na produkci často nekonkurenceschopného zboží vyráběného obvykle zastaralými a neefektivními metodami. Data pak jasně ukazují, že „náš pokles emisí CO2“ způsobil kolaps části postkomunistické produkce, zatímco pozdější „snaha“ emise snížit hraje mnohem menší roli (a jak známo, v emisích na hlavu jsme daleko před Čínou či Indií, stejně jako většina „bohatých“ zemí).

Realitou pak je, že namísto seriosní snahy využívat nové technologie v energetice a navýšení obnovitelných zdrojů stojíme pevně za uhelno-jaderným mixem, úvahy o změně konceptu průmyslového zemědělství nenarážejí na odpor pouze ve vládě, kde její premiér z něj nejvíce těží, a o snižování emisí z dopravy se buďto nesnažíme, a nebo se k němu chceme dobrat nejvíce záměnou benzínu a nafty za zemní plyn.

A velká část obyvatel tomu tleská – má za to, že tímto ušetříme peníze, za které si koupíme více zboží v supermarketu nebo vyrazíme na dovolenou (což samo o sobě je úvaha hodná diskuse nejen z pohledu odpovědnosti, ale i ekonomiky). Přičemž považuje za samozřejmé, že s rostoucím problémem sucha nám pomohou unijní peníze více než naše vlastní snaha „něco změnit“.

Poslední dny shodou okolností ukázaly pár příkladů, že nejen bohaté země světa, se kterými například sdílíme kontinent (a tedy i problémy), se docela snaží.

Jakkoliv leckomu připomene úspěšný rekord ve výsadbě stromků za den doby minulé, přesto snaha Etiopie znovu zalesnit svji zemi, a tak zlepšit životní prostředí (za den tam vysadili přes 350 milionů stromů a celkem, v rámci „kampaně“, jich vysadili přes 2,5 miliardy). Pro připomínku, tamní HDP na hlavu je kolem 2000 dolarů (v paritě kupní síly), světový průměr je víc než 8x vyšší a naše hodnota je zhruba 37 000. Podobná snaha o zalesnění se odehrává v pásu na jih od Sahary a mimochodem může pomoci ke snížení rizika klimatem tažené migrace třeba i do Evropy.

V Keni zase postavili jednu z největších (a údajně nejefektivnějších) větrných elektráren, a doplnili tak mix výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále se zde využívají geotermální zdroje). Instalovaný výkon elektrárny je 310 MW (podobný jako souhrn výkonu větrných elektráren u nás) a HDP země činí 3300 dolarů, tedy asi dvanáctinu našeho.

Otázka je tedy logická, neměli bychom sebrat odvahu, oživit rádoby pragmaticky (za pomocí řady předních politiků) pocit i naší odpovědnosti za stav světa, odpoutat se od konceptu minulého století (ne-li ideje kouřících továren, propagované komunisty) a začít také „něco dělat“? Věřím, že lidí, kteří by byli pro, je mnohem více, než se zdá. Bohužel, guláš-PR-kapitalismus, který razí část politiků, utvrzuje ostatní v názoru, že náš dnešní postoj je (možná v duchu Haškova Švejka) ten správný. O tom, že na to doplatíme hlavně my, snad není pochyb.