Proces slyšení kandidátů na členy Evropské komise, který právě začíná a pro který se vžil termín "grilování", je jedním z důležitých a mediálně atraktivních kroků (mj. na den slyšení české komisařky jsou již dnes vyprodané některé lety mezi Prahou a Bruselem), které vedou ke vzniku Evropské komise.

Parlament, který musí její složení odsouhlasit, tímto poměrně transparentně zjišťuje předpoklady navržených kandidátů do tohoto orgánu. Na rozdíl od obvyklého sestavování vlád totiž složení komise nevychází z výsledků evropských voleb, ale z politické konstelace v jednotlivých zemích (vlády komisaře navrhují), a proto podpora Evropského parlamentu není vůbec automaticky dána. Aby ji komise získala, musí jednotliví kandidáti ukázat svou vhodnost a kompetenci pro úřad. Pro parlament musí také dávat smysl způsob, jak je mezi ně rozdělena práce (což je návrh designované předsedkyně).

Ke slyšením lze přistupovat různě, ale z mého pohledu jde hlavně o tři oblasti, ve kterých kandidáti musí uspět.

Prvním, a překvapivě někdy nesnadným testem, je otázka osobní integrity, konfliktu zájmů či "bezúhonnosti". Přičemž měřítka jsou logicky striktnější než "odsouzen/neodsouzena". Toto posouzení se odehraje ve dvou rovinách. První v právním výboru, který zkoumá deklarace finančních zájmů a majetku kandidátů. Zde někteří kandidáti narazili hlavně tím, že se do najasností a nekonzistencí zamotali tak, že výbor jejich situaci opakovaně prověřoval a ve dvou případech kandidáty nedoporučil. Naopak je myslím dobře, že stopku kandidátům nakonec nedaly aktivity jejich rodinných příslušníků či partnerů. Druhá často tohoto prověřování bude složitá pro kandidáty, kteří v minulosti byli zapojeni do jednání podvodného, neetického nebo vytvářejícího podezření z korupce. Kupodivu se našly země, které nominují lidi, kteří se ukázali v domácí politice kvůli těmto důvodům nepřijatelní. A nemyslím, že by bylo dobře, aby pro politiku evropskou přijatelní byli. Rozhodování poslanců ale nebude snadné, neb parlament není policie ani soud.

Druhou oblastí je otázka osobní kompetence potřebné pro danou pozici. Zde mnohem více než životopis napoví to, jak si kandidát poradil s 5 až 10 písemnými otázkami, na které měl několik dní čas, a hlavně, jak bude reagovat na předem neznámé dotazy poslanců. Těch je 25 a jsou rezděleny na poslance jednotlivých politických skupin dle jejich váhy v parlamentu. Vzhledem k silné specializaci jednotlivých komisních postů a odbornosti, kterou část poslanců od komisaře čeká, to není snadné. Již také proto, že na slyšení hrají prim výbory, kterých se portfolio komisaře dotýká, a tudíž otázky mohou klást lidé, kteří se problematikou mnoho let zabývají. V případě pochybností nebo nepřesvědčivého výkonu při slyšení výbory mohou přistoupit k písmeným doplňujícím otázkám a nebo dokonce k dalšímu slyšení.

Třetí, nejhůře uchopitelná část cesty k postu komisaře, je oblast politická. Jak již zmiňuji, sestavení komise z hlediska podílu jednotlivých politických skupin neodpovídá složení parlamentu. A nejen proto mají politické skupiny někdy tendenci zatopit kandidátům z konkurenčních skupin, a chránit kandidáty své. Často to skončilo vznikem "koleček", kdy skupina A napadne kandidáta skupiny B, skupina B učiní to stejné s kandidátem frakce C a ta, pro dokončení kola, hledá problémy u nominanta ze skupiny A. Tato část souboje, která ale stojí na slabinách kandidátů či často na jejich vyhrocených či nešťastně formulovaných postojích, obvykle skončí kompromisem, neb parlament má zájem, aby komise rychle vznikla a začala pracovat.

Z hlediska procedur je podstatné to, že po slyšení kandidáta na komisaře formulují postoj výboru jen zástupci politických skupin, takzvaní koordinátoři, kteří sepisují tzv. hodnotící dopis. Parlament následně hlasuje o komisi jako celku. V případě, kdy slyšení nebo postoje politických stran ukazují, že by komise nemusela projít, měla by předsedkyně komise s členskými státy hledat způsob, jak jejímu odsouhlasení napomoci. Třeba výměnou kandidáta a nebo změnou jeho potfolia.

A co si o tom myslím já? Celý proces je docela transparentní, ač zdánlivě složitý. A představuje nelehký test pro všechny zúčastněné.
Šefka komise se musí pokusit sestavit komisi tak, aby získala podporu poslanců. Zde jde hlavně o program a rozdělení portfolií. Členské země musí navrhnout přijatelné kandidáty, jinak vznik komise ohrozí a dostanou se do hledáčku veřejnosti, která se může ptát, proč nepřijatelného kandidáta navrhly. Komisaři si musí slyšení, a eventuelně i předtím probíhající méně viditelná jednání s parlamentem tvrdě odpracovat, neb špatný výkon u slyšení je může potopit. A také parlament musí přistupovat ke své silné pravomoci odpovědně, neb i tento krok, jako většina věcí v politice, vyžaduje kompromis. A zablokování Unie tím, že Evropská komise nebude jmenována a nezačne pracovat, není něco, co by většina parlamentu (ta co chce Unii rozvíjet, ne demontovat) chtěla.

Z mého osobního pohledu představuje první z oblastí - tedy integrita kandidáta - něco, v čem lze těžko hledat kompromisy. Ve druhé z oblastí musí být zřejmé, že komisař má potenciál a ochotu stát se kvalitním a kompetentním komisařem, což není zas tak malý požadavek. Naopak, nejsem velký fanda používání jiného metru na "své a cizí" a chápu, že i v poměrně velkých otázkách mají lidé z jiného politického tábora jiné postoje. Zkušenost ukazuje, že kvalitní komisaři svou politickou sounáležitost se svou skupinou či členskou zemí notně rozvolňují, a proto mi tato část souboje není zrovna moc blízká.

Na slyšení budu (osobně nebo přes web v kanceláři nebo prostřednictvím informací od svých kolegů a stážistů) ne proto, abych kladl otázky. Dokonce se ptát ani nechci, spíše jsem se podílel na vzniku otázek psaných, které skoro vše pokrývají. Chci poslouchat odpovědi, a dle nich si udělám názor na to, zda komisaři, které budu sledovat, jsou pro mne dobrou, nebo aspoň přijatelnou volbou.

Hlasování o Evropské komisi jako celku, které je veřejné a ke schválení stačí prostá většina přítomných poslanců, bude ve znamení snahy politických skupin mít jednotnou linii, a proto již před slyšeními dělám dost pro to, aby principy, které považuji za rozumné a důležité, přijala skupina jako celek. Může jít o skoro každý hlas, neb zvolená předsedkyně komise prošla jen těsně a navíc hlasy skupin, od kterých jsem podporu úplně nečekal. Ale odpovědnost každého z poslanců je samozřejmě primárně osobní.