Můžeme jen spekulovat, co stojí za jistým obratem v chování presidenta Zemana k Číně. Budování tohoto velmi vřelého vztahu zasvětil nemalou část svého času na Hradě a servilnost vůči této ekonomicky silné, a politicky "nestandardní" zemi, dotáhl ad absurdum.

Proto je jistá změna pro proponenty minulé politiky pro ty, kteří z ní benefitovali (jednotlivci typu pana Tvrdíka, firmy, jako je holandský, nikoliv český Home Credit), změna věru velká. A možná šokující (což by naznačilo to, jak velký, a dle jejich představ trvalý, vliv na presidenta v minulosti měli).

Změnu možná přinesla neochota (neschopnost) absolvovat další velmi náročnou cestu a nebo absence dostatečného "ocenění" za to, co tento vztah dělal. A nebo, a to by bylo vlastně nejhorší, skutečné zklamání z toho, jak Peking se skoro bezmeznou ochotou presidenta družit se naložil.

Znamenalo by to, že Miloš Zeman vskutku jistou dobu věřil, že na základě (často nedůstojných) politických jednání Čína a tamní firmy zaplaví naší zemi investicemi, které naší zemi přiblíží "ráji na zemi" (což je mimochodem stejný nesmysl jako víra premiéra, že "jeho" investiční plán z nás udělá "skoro Švýcarsko"). K investicím v relevantním rozsahu nedošlo, navíc firma a lidé, se kterými se president spojil, skončila někde ve spleti tamního boje proti korupci (a lidé i firmy z viditelného světa de facto zmizeli). Vstřícnost presidenta přinesla, pokud něco, jen stále více arogantní jednání Pekingu v naší zemi (což pociťuje i tamní český velvyslanec, ustavený zřejmě ve spolupráci Hradu a PPF, což samo o sobě stojí za zamyšlení). Pokud to pana presidenta překvapuje, tak to jen potvrzuje dnešní neradostný stav – na vrcholových místech naší země jsou lidé s velmi nízkou kompetencí, kteří jsou sto, někdy z vůle své nebo presentací zájmů některých skupin, dovést naši zemi do slepých uliček. Protože v politice platí, že nekompetence je horší než ješitnost (či jiné, nepěkné vlastnosti), byl by to věru špatný obrázek.

Nicméně, podceňovat vrtošivost našeho presidenta a schopnost pročínských (nejen) lobbistů by byla chyba. Pokud by se náš stát z čínského zlého snu (nebo lépe flámu) probudil, tak bychom se z něj mohli poučit a sem tam něco změnit. Třeba toto:

1. Asi bychom se měli po flámu trochu uklidit. Pokud dnes pan Tvrdík říká, že „Česká republika v současné době rozsáhle porušuje smlouvu o strategickém partnerství mezi ČR a Čínou uzavřenou v roce 2016“, znamená to, že bychom se na smlouvu měli pořádně podívat a zamyslet se, zda smlouvu, která například omezuje právně korektní konání města Prahy, a kdo ví koho jiného, chceme.

Od nekritického poklonkování bychom neměli přejít k nekritickému odmítání, ne-li nepřátelství, ale bez jistého ctrl-alt-del se k "normálním vztahům", jsou-li zde možné, nedobereme.

2. Po opakovaných epizodách hledání spojenců tam, kde máme jen málo společného, často s motivem "oslabit naši závislost na Unii", bychom měli naplno, odpovědně a konstruktivně rozvíjet vztah s těmi, co našimi přirozenými spojenci jsou. Tedy s unijními zeměmi a v rámci transatlantického partnerství, respektive s drtivou většinou zemí NATO.

3. Zpětně kriticky posoudit, co naše země dostala a co obětovala odklonem od Havlovské, hodnoty respektující zahraniční politiky směrem k "hlavně byznys". S Čínou jsme se dobrali ke gigantickému obchodnímu přebytku, v zemích bývalého SSSR zaplatil spoustu skvělých obchodů daňový poplatník a ekonomickou katastrofou skončila smělá mise do Turecka. Zato jsme pohřbili hodnoty, které jsme se po listopadu 1989 (doufám) snažili do společnosti vrátit. Zkušenosti spousty zemí tuto zkušenost ukazují – dělat byznys tam, kde vládne útlak, korupce a potlačují se lidská práva, je věc velmi složitá, pokud nedisponujete produkty, které tyto země chtějí (technologie či speciální výrobky typu letadel) – což až na výjimky není náš případ.

4. A také si přiznat, že po období drsné ale vlastně poměrně přímočaré korupce, která poznamenala naši zemi nejen ekonomicky, ale i společensky, nastoupilo riziko jiné. A nikoliv menší. "Čínský zlý sen" řízený z Hradu dokumentuje, že dnešní zájem některých velkých firem či zájmových skupin není v tom protiprávně získat státní peníze, ale ovlivnit, velmi radikálně, a často i proti zájmu občanů, konaní státu. Někdy jde o zahraniční politiku, jindy vytvoření legálních ale dobře cílených penězovodů nebo nastavení pravidel tak, aby z toho měla firma či jedinec neférový prospěch. Tento problém samozřejmě existuje všude a není nový, ale rozsah, ve kterém se u nás projevuje, je, jak ukazuje nejen tato epizoda, nepřijatelně velký stejně jako škody, které působí.