NKÚ se ozval s něčím, co považuje za samozřejmé. Tedy že stát se ani v daňové oblasti nesnaží směřovat k ekonomice, která méně zatěžuje planetu.

Považujeme to za normální, stejně tak jako to, že pan premiér vyrazí na jednání leaderů Evropské unie s tím, že naše emise snížíme, jen pokud dostaneme dost velký balík peněz, a to nejlépe na stavbu jaderné elektrárny (kterou snad slíbil panu presidentovi, jinak se jeho posedlost dá těžko vysvětlit).

Naše představa o tom, co můžeme udělat pro klima, zřejmě končí právě u jaderky (ano, máme být první zemí v Evropě, která sice nezvládne postavit víc než pár kilometrů dálnic za rok, ale zvládne projekt, který finanční katastrofou končí v Evropě v poslední době všude) či bioplynových stanic, aut na zemní plyn (která produkují podobné množství CO2 jako efektivní diesely) a kotlíkových dotací (které poskytujeme dnes i tam, kde budovy mají velké energetické ztráty). A na vše chceme peníze od ostatních, což vede ke stále většímu napětí uvnitř Unie.

Přitom daňová a finanční politika státu by mohla hrát roli v tom, aby naše společnost správným směrem směřovala. A přitom by mělo být jasné, že jakékoliv nové daně by měly být zaváděny v konceptu "neutrality", tedy zvýšení příjmů by nemělo mizet v bezedné jámě státních výdajů. Pokud by se zavedly třeba uhlíkové daně, měl by jejich výnos jít na snížení daní jiných (preferovaně na snížení zdanění příjmu zaměstnanců), eventuální ekologické poplatky přímo do podpory ekotechnologií.

Zatímco řada "ekonomů" namítá, že to kazí ekonomiky, opak může být pravdou. Některé aktivity (třeba kouření, alkohol, znečištění životního prostředí, poškození klimatu) vytváří pro celou společnost – tedy všechny lidi – náklady, které nejsou obsaženy v ceně či dani. Tyto externality jsou třeba u pálení uhlí či spalovacích motorů velmi vysoké a dnešní, údajně "nepokažený" ekonomický model, je vlastně dotací uživatelů těchto technologií či těch, co z nich těží, celou společností, tedy všemi občany.

Korektní zahrnutí externalit by zřejmě vedlo k poněkud revolučním změnám (ač ekonomicky korektní), neb třeba těžba uhlí má dle odhadů "externalitu" ve výši desítek miliard ročně a u aut jsou externality kryty daní na benzín a naftu jen z poloviny, ale rezignace na dnešní pokřivení trhu je chyba. A na to poukazuje vlastně NKÚ.

Vějíř "evolučních opatření", ke kterým by i ustrašení politici snad mohli přistoupit, by mohl třeba zahrnout tyto kroky:

Zavedení diferencovaného systému silniční daně pro auta firem a podnikatelů, dle výše emisí. Výrazně vyšší zdanění aut s vysokými emisemi by vytvořilo příjmy na negativní daň – dotaci – aut s velmi nízkými emisemi. Bez zatížení státního rozpočtu by tak došlo k poměrně rychlé změně vozového parku (firmy kupují víc než dvě třetiny nových aut).

Výrazněji odlišené mýtné by rychleji vytlačilo ze silnic nákladní auta či busy s nízkými emisními standardy. Opět, při dobrém nastavení bez fiskálního dopadu na rozpočet.

A vyšší poplatky za vytěžené suroviny by mohly snížit dnešní akceptovaný, leč nelogický stav, kdy devastujeme naši krajinu a zatěžujeme životní prostředí proto, abychom byli jedním z předních světových vývozců elektřiny.

Podobných, racionálních, evolučních opatření by se našlo jistě mnohem více. A kdyby aspoň k některým z nich stát přikročil, NKÚ by tuto zprávu nemusel psát. A možná by pak postupně části našich dnes vládnoucích politiků došlo i u nás, stejně jako všude jinde, že existují dobré cesty jak se o zachování životního prostředí a brzdění změn klimatu přičinit. A jsou to cesty, které jsou reálné a dávají větší smysl než dnešní vládní klimatická politika.