Může to být něco méně než deset let. Kousek za Prahou, na diskusi se stovkou podnikatelů, umělců i dalších lidí, vystoupil Vladimír Špidla, krátce poté co skončil v pozici eurokomisaře. Mluvil o rozdílech ve fungování společnosti v dnešním světě napříč kontinenty.

Mimo jiné řekl, že my Evropané bychom měli být hrdí na sociální a společenský systém, který jsme vytvořili. Po krátkém váhání se ozval posměšný smích z publika...

O čem byla řeč? Mimo jiné o tom, že v Evropě je zcela běžné, že každý člověk má nárok třeba na zdravotní péči či základní sociální podporu od státu.Vzpomněl jsem si na to, když jsem sledoval hrůzné záběry zachycující vraždu pana George Floyda policií v Minneapolisu, reportáže z následných demonstrací a diskuse o postoji presidenta Trumpa. Jeden z jeho nejkritizovanějších výroků byl, že na demonstranty je třeba poslat armádu (čímž se dostal dokonce do sporu i se členy své vlády).

Již několikáté neodůvodnitelné zabití příslušníka americké menšiny policistou není „náhodným jevem“, ale projevem přetrvávající nerovnosti a fakticky i rasismu, který se i ve 21. století projevuje v americké společnosti. K hluboké nerovnosti, která je z části důsledkem rasismu (ale i příčinou), patří také v tomto rozsahu u nás nepoznané násilí, jehož hrůzné následky (ale z jiného pohledu také příčiny) lze snadno spojit s americkým pohledem na vlastnictví zbraní.

Pro nemalou část Američanů je „americký sen“ stejně reálný jako hollywoodské filmy. Životní příležitosti většiny Američanů jsou do velké míry předem určeny tím, kde se narodili. A již od počátku jejich života je to ovlivňuje. Například, školy jsou financované lokálně, daní z nemovitosti, a tak bohatší čtvrti, kde obyvatelé platí vyšší daně, garantují kvalitnější výuku svým dětem a tím i lepší start profesní kariéry. Není obtížné pochopit, že pro ty, co se narodí do chudších poměrů (což je disproporčně případ příslušníků menšin), je nesmírně složité vymanit se ze začarovaného kruhu chudoby. Snazším a běžnějším jevem je zůstat tam, kde se člověk narodí. Pro ty méně šťastné je to právě v místě, kde nelze získat dobré vzdělání, kde dostačující zdravotní pojištění je výjimkou, kde osobní bezpečnost je stěžejním problémem a kde investice do společnosti jsou žalostně nízké (a proto každý, kdo si to může dovolit se snaží z takového místa odejít). Naopak, co je v těchto komunitách snadné, je „uplatnění“ se v oblasti zločinu. Malého či velkého.

Doprovodným jevem je již zmiňované násilí, umocněné neskutečně snadným přístupem ke zbraním, včetně těch, co mohou vést k masovým vraždám. Reakcí společnosti na tamní zločinnost jsou tvrdé tresty: v USA (v poměru k výši populace), je 2x více vězňů než třeba v Turecku, skoro 3x více než v Ázerbájdžánu, 3,5 x tolik jako u nás a 6x tolik jako ve Francii. A navíc, tento podíl je nejvyšší na světě (dokonce před El Salvatorem a i Turkmenistánem – dle World Prison Brief). Vysoká zločinnost a vyzbrojení občanů má přímou souvislost s obavou policistů, vykonávající svou činnost „na ulici“. Bojí se, že budou napadeni, třeba i zbraní v držení člověka, kterého podezírají třeba z marginálního porušení zákona. I z toho plyne jejich brutalita (či radikalita postupů), se kterou proti potenciálním delikventům přistupují. Kriminalita se týká disproporčně menšin – ať už jde o vysoké procento Afroameričanů v amerických věznicích (skoro 40 %, což je 5x více než jejich podíl na populaci), či pravděpodobnosti úmrtí v ozbrojeném konfliktu. Rozdílné životní perspektivy dle rasového původu obyvatel USA potvrdila i probíhající zdravotní krize. Dosavadní data ukazují, že na COVID-19 umírá mnohem více „černých Američanů“ než bělošské populace (více než 2x tolik, v některých státech je ale poměr výrazně horší) a obdobná situace obecně platí i o zdravotním stavu a u očekávané doby dožití.

Není pochyb, že startující ekonomická krize, která díky pravidlům tamního pracovního trhu zvýšila počet lidí bez práce, z necelých 6 milionů v lednu na více než 20 milionů (podle posledních dat), uvrhne mnoho amerických lidí (a rodin) do, pro nás těžko představitelné, bídy (kterou ještě posílí americká tendence „života na dluh“). Americké tradici, kterou silně podporuje dnešní americká vláda, jednoduše dominuje idea individualismu, kde každý jednotlivec odpovídá za svá vlastní rozhodnutí do výrazně větší míry než například u nás, a která udržuje obrovskou nerovnost šancí (a nese s sebou nedobrou společenskou situaci, která z času na čas „exploduje“). Pro spoustu lidí v Evropě je to ale jen málo srozumitelné (a vyžaduje to komplexní pohled), neb soustředit se na úspěchy, které se Spojeným státům povedly, je mnohem jednodušší…
Bez myšlenkového posunu v tomto přístupu, o který se třeba snažil president Obama a byl za to velmi agresivně napadán částí republikánů, se nejen rozdíly ve společnosti nebudou snižovat, ale budou naopak, v dnešním ekonomicky agresivním systému, růst. Ztráta perspektivy povede i nadále část společnosti k rezignaci, a od ní nevede dlouhá cesta třeba k porušování zákonů. Ty plodí, jak vysoce sporné konání policie, tak i přeplněné věznice (lidmi, kteří tímto přicházejí o volební právo a snižují tak representativnost voleb), které ovlivňují životy i těch, kteří svobodu neztratili.

Značná nerovnost nejen z hlediska životních šancí, ale i před zákonem, není ovšem jen a pouze americkou specialitou, ale málo kde je tak silný sklon k udržování statusu quo. V Evropě mnoho příčin, které vyvolávají napětí ve společnosti v USA, není. Máme univerzální (pro všechny přístupný) systém zdravotní péče a pojištění, a také systém sociální podpory, která ve většině evropských zemí zajišťuje aspoň trochu přijatelný život pro všechny. Také vzdělání je, do značné míry v podobném standardu, dostupné všem (opět je ale přístup různých zemí odlišný) a většina zemí se slovy i penězi snaží zabránit tomu, aby komunity či skupiny lidí „padly do společenské pasti“ podobné té, která existuje v USA.

Možná tedy, že kdyby zmíněná někdejší diskuse proběhla v současné době, aspoň část lidí by chápala, proč je bývalý český premiér na naši společnost v tomto ohledu hrdý. Bylo by ale chybné považovat problém třeba u nás „za vyřešený“. Stačí si třeba přečíst pozoruhodnou knihu Daniela Prokopa „Slepé skvrny“, v níž uvádí (a na datech či výzkumech dokládá), že nemalé problémy s nerovnými šancemi či diskriminací má i naše česká společnost. Navíc, některé z nich rostou a vážné problémy (typu exekuce na podstatnou část společnosti, či nefunkční a nerovný systém vzdělání) jsou často díky politizaci neřešeny. Někteří politici dokonce jejich „neřešení“ prezentují jako svůj program.

Dopady neřešení současných výše zmíněných společenských ohnisek se ukázaly v minulých měsících, kdy dle průzkumu České školní inspekce byly při „lockdownu“ desítky tisíc dětí odtrženy od vzdělání, obvykle díky tomu, že doma neměly potřebný počítač a internet. Není pochyb, že jejich schopnost získat vzdělání je zkomplikována i v dobách, kdy „do školy chodí“.Část politiků si přitom, zvýšením tlaku na znevýhodněné obyvatele (třeba částečně i svou vinou) či snížením sociální podpory, formuje zdánlivě atraktivní program pro své voliče. Dnešní pohled do USA, a zamyšlení se nad tím, „ co, jak a proč se tam děje“, by nás přitom mohlo vést k tomu, že bychom si „našeho evropského způsobu života“ mohli více vážit. A třeba bychom mohli být i více ochotni omezit své sobectví a být připraveni více toho, čeho jsme třeba i svou pílí a dovedností (ale někdy i méně „zásluhovými faktory“) dosáhli, sdílet s ostatními.