Váhání vlády se zavedením omezení přivedly naši zem do velmi špatná situace. „Zákaz“ lockdownu, který na sebe zřejmě uplatnil premiér, nedává smysl, neb se dnes hraje o to, na jaké denní úrovni počtu nově nakažených, se nám podaří dostat šíření pod kontrolu. To, aby to bylo číslo nízké, je zásadní pro fungování aspoň základní zdravotní péče - každý tisíc nakažených totiž přivede 20-30 lidí do nemocniční péče.

Má se zato, že premiér Babiš slíbil, že českou ekonomiku neuzavře. Ať jsem hledal jak jsem hledal, tento výrok jsem nenašel (jen v titulku textů, nikoliv jeho citaci, což je rozmáhající se český nešvar). Bohužel, zdá se, že se premiér rozhodl tento nevyřčený slib dodržet a naplnit i to, co ve své neznalosti (nebo za účelem získání politických bodů) slíbil – tedy „návrat do normálu“. Zda šlo „o peníze“, neb těm premiér rozumí a omezení ekonomiky jim nenahrává, a nebo touhu zabývat se něčím jiným (třeba snížením daní, na které stát nemá peníze, nebo investičním plánem, který nestojí ani za papír, na kterém je), to nevím, ale je jisté, že tyto myšlenky zbrzdily o týdny potřebnou reakci státu na šíření nákazy. A že nás přijdou velmi draho.

Slovo „lockdown“ přitom visí ve vzduchu a s ním se formují nesmiřitelné šiky jeho odpůrců (zabije ekonomiku) a zastánců (jinak nás to zabije). A jako v dnešní době velmi často, diskusi chybí konkrétní náplň. Není proto jasné, co ten lockdown vlastně je. A ani to, co dnešní stav znamená.

Ano, naše vláda přistoupila na jaře k některým „silným opatřením“ (restaurace, obchody, kultura, sport, školy), ale jistě nešlo o celostátní lockdown. Intenzita opatření byla nižší než v řadě zemí v Evropě a naše hlavní plus byla rychlost reakce. Většina podniků nebyla uzavřena a svoboda pohybu byla značná (vymykalo se jen zcela nedomyšlené omezení cestování občanů mimo naše zemi). U některých „uzavřených sektorů“ došlo samozřejmě k velkým ztrátám (letectví, kultura a řada dalších), ale podstatná část ztrát výkonu ekonomiky byla způsobena „poruchami“ v dodavatelsko odběratelských řetězcích (i těm jsme z počátku pomohli nedomyšleným uzavřením hranic). Výhodou dnešních úvah o omezení v ekonomice (tedy o lockdownu) je to, že ve většině zemí Evropy je dnes situace poměrně dobrá, a tudíž šíření „ekonomické nákazy“ by, i při podobných opatřeních jako byla ta naše na jaře, bylo omezeno. A navíc, peníze na podporu oživení ekonomiky má naše země nejen ze schváleného obřího deficitu pro letošní rok, ale i z rozpočtu EU.

Pro rozhodování o tom, jaké jsou náklady různých opatření, by pomohlo, kdyby se naše vláda (nebo někdo kompetentnější) pokusila škody a jejich příčiny dešifrovat. A najít tedy „cenovku“ k vládním omezujícím opatřením. Alespoň rozlišit mezi opatřením domácím a „importovaným“, či mezi „nařízeným“ a dobrovolným“. Ilustrativní je třeba to, že ekonomika „pandemicky liberálního“ (spoléhajícího na doporučení, ne příkazy a zákazy) Švédska ve 2. čtvrtletí padla o 7,7% (meziročně), naše o 11% zatím co třeba Finsko jen o 6,4%.

Další proměnná je pak rychlost rozhodnutí. Širší data potvrzují, že rychlá a adekvátní reakce autorit hloubku pandemického propadu zmírnily: propad německého HDP byl ve stejnou dobu 11,4%, zatím co ve Spojeném království šlo o 21,7% (i proto britský premiér, po jarních „experimentech“, nyní na růst počtu nakažených reaguje razantně).

V této situaci se zdá, že premiérovo (a zřejmě i vládní) „sebeomezení“ kroků, které by zpochybnily jím nastolený kurz „k normálu“ (neb „we are the champions“), bylo velmi drahou a chybnou politikou. Horší ale je, že její náklady rostou. Pod zjevným nedostatečným porozuměním dnešní situaci od většiny vládního týmu se totiž rýsuje nový problém. Nevíme, jak vypadají denní „svodky“ z úřadu pana Duška, „vrchního pandemického statistika“ (a není jasné, proč je též nemá k dispozici veřejnost), ale měly by z nich plynout jasné „číselné“ závěry:

1. Naše prázdninová opatření byla tak volná, že umožnila velmi rychlý rozjezd nákazy (číslo R, popisující průměrnou rychlost šíření nákazy, vzrostlo z něco málo nad 1 koncem srpna na více než 1,5 nyní)

2. Opatření, která vláda nyní zavedla, se zdají být slabší než ta, při kterých (v Německu i jiných zemích) nákaza stagnuje, nebo se dokonce pomalu rozjíždí. Při tomto nastavení bude u nás zjevně přibývat počet nakažených a poroste zřejmě i R

3. Při současném počtu nakažených (řekněme průměrně 2 500 za den) za pár týdnů (kvůli zpoždění daným vývojem nemoci) přijde do nemocnic každý den 50-100 nových Covid pacientů. Z nich 10-20 bude postupně „vážných“. Nemocnice se tak začnou zahlcovat a lidí vyžadujících péči budou tisíce

4. Až přijmeme opatření, která budou stačit na stlačení R na 1 (počet nakažených stagnuje), nedojde k poklesu počtu nově nakažených, ale jen ke stagnaci. Kromě vládních opatření na snížení R postupně zabere i rostoucí panika lidí (či chcete-li dodržování pravidel), která povede k „distancování“ a tím poklesu R

5. Není vůbec jedno, zda se do bodu „R=1“ dostaneme na 3 000, 6 000 nebo 10 000 případech za den. Jejich počet totiž určí, zda dojde k omezení, ne-li kolapsu zdravotní péče, a jak velké budou ekonomické škody (včetně těch, které způsobí snahy o „izolování se od nás“ od méně nakažených zemí).

6. Než pak začne počet nakažených klesat (a tím i číslo R pod 1), bude to zřejmě nějakou dobu trvat. V té době bude pokračovat příchod velkého počtu lidí do nemocnic a na oddělení JIP. K poklesu nedojde za dny, ale jak ukazují případy silně zasažených zemí první vlny, za týdny.


V minulých týdnech jsme tedy chybou vlády promeškali možnost „zastropovat“ dobrou volbou omezení počtu denních nakažených na „nízkých stovkách“, poté jsme prošvihli i hranici kolem tisíce. Pokud je dnes R kolem 1,5 a počet pozitivních kolem 2 500, a my stále dost účinně nebrzdíme, bude za týden hodnota přes 3 700 tisíce. A dále rychle poroste, dokud mix opatření R k jedničce prostě nestlačí. Přitom změna opatření začne díky logice šíření viru fungovat až za několik týdnů. Účet za tuto chybu bude mnoho set lidí v nemocnicích a v ohrožení života, kteří toto utrpení nemuseli podstoupit.

Držet se nedomyšlených či populistických slibů nás proto bude stát kromě stresu a zdraví další miliardy. Bude to možná více miliard, než kolik by stály i velkorysé kompenzace odvětvím, které by asi měly být nyní z moci úřední „uzavřeny“. Prohloubení poklesu ekonomiky o 1 procentní bod znamená ztrátu HDP přes 50 miliard korun. A ztrátu v řádu 15 až 20 miliard pro státní pokladnu.

Váhat s opatřeními proto není dobrý nápad. A navíc, částečný lockdown je dnes realitou, třeba tím, jak k nám nejezdí turisté a naši občané mají velký problém třeba při pracovní cestě do ciziny. Má to samozřejmě velký dopad na podnikání. Projevuje se to také omezením různých akcí (příkazem či vymizením poptávky) a rostoucí nevolí lidí na některé aktivity, třeba povolené, jít.

Není tedy otázka, „zda spustit“ větší omezení, či chcete-li lockdown, ale jak zkombinovat opatření tak, aby škody byly co nejnižší a R dostatečně rychle kleslo. I v tomto zatím vláda zatím selhává, a snad jí neoblíbený, ale zjevně kompetentní ministr Prymula poradí. A ministři (a hlavně premiér) budou moudře „držet pusu“. Opačný případ „lockdown“ neobejde, jen ho odloží a přinese mnohem dražší důsledky.