Paní ministryně spravedlnosti jasně dokázala, že masové protesty proti jejímu jmenování nebyly nadsázkou, když v reakci na výrok Ústavního soudu začala bez jakýchkoliv indicií či důkazů elaborovat o tom, že soudcům, kteří rozhodli o zásahu do volebního zákona „někdo něco slíbil“. Tím nejen znevážila tuto u nás výjimečně respektovanou instituci, ale také ukázala, jaký je svět, kterému rozumí (a mimo jiné ukázala pozoruhodný nedostatek logiky, neb o „odměnu“ si neřekli ti, co o verdiktu rozhodli, ale díky způsobu jmenování soudců a postoji presidenta k věci ti, co nesouhlasili).

A tak se můžeme samozřejmě ptát, co jí kdo slíbil, a nebo co komu ona slíbila, za to, že se stala ministryní Babišovy vlády. Neb to je zjevně svět, který zná a ve kterém se pohybuje.

Neméně zajímavá byla i reakce samotného premiéra či bývalého presidenta. Tak agresivního útoku na jednu z nejdůležitějších ústavních institucí se dopustí snad jen člověk nezodpovědný, zoufalý či hloupý. Je moc špatné, když lidé, s těmito vlastnostmi, určují budoucnost naší země (a pokud je již mají, že se neumí kontrolovat).

Ale krátce k jádru problému, o kterém jsem mimochodem psal jen desítky hodin po zveřejnění výsledku voleb. Kombinace malé velikosti některých krajů (v poměru k počtu poslanců Sněmovny) s absencí druhého přepočtu hlasů (a postupu dle d΄Hondtovy metody), vede k výsledku, který znevažuje hlasy řady voličů – neb je jim přičítána mnohem menší síla než hlasům jiným. Zatímco v případě, kdy volím stranu, která „možná neudělá 5%“, jde o riziko pochopitelné a transparentní, alchymie propočtu hlasů, který závisí na situaci v každém kraji, dělá z voleb pro tak “malou” stranu trochu loterii. Mimochodem totiž platí, že ani významné překročení klauzule 5% nezajišťuje, že hlasy pro takovou kandidátku „neskončí ve stoupě“.

Transparencí netrpí „součtová koaliční klauzule“, kterou teď soud též zrušil. Je z ní ale zcela jasné, že cílem úpravy bylo vytvořit „monopol na moc“ pro dvě největší politické strany – což je přesně to, o čem Miloš Zeman a Václav Klaus toužili. Je mimochodem paradox, že dnes zrušení této klauzule může pomoci jedné ze stran tohoto „paktu moci“ – sociálním demokratům, zatímco pro ODS nemá zásadní efekt. A dalším paradoxem je, že do dějin českého vládnutí se asi nejčernějším písmem zapsaly právě vlády, kde jedna strana dominovala (ČSSD v opoziční smlouvě, dnes ANO s podporou různých uskupení).

Ne, že by nebyla legitimní myšlenka, aby volební model obsahovat „prémii pro vítěze“. Je tomu tak v řadě zemí, i když je otázka, zda nejsou lepší systémy, ve kterých je sestavení vlády spíše otázkou schopnosti nelézt kompromisy, bez spoléhání se na obtížně zdůvodnitelný mechanismus bonusu. Ale pokud to tak zákonodárci chtějí, musí na to najít shodu v Ústavě, nikoliv v tom, že Ústavou předepsaný systém zákonem nižší síly pokřiví.

Nejbizarnější na protestech některých politiků však je, že se snaží lidi přesvědčit, že úprava je právě podvodem na ně – na voliče. Zajímalo by mne, kolik „průměrných voličů“ ví, jaká je cesta od jejich hlasování k sestavení parlamentu. Z hlediska voliče se nic nemění, jen výsledek voleb bude lépe odrážet poměr hlasů, které strany a koalice získaly. Málo se toho mění i pro kandidující strany, opět, mechanismus voleb bude stejný, jen dojde ke změně v „přepočtu“ hlasování na mandáty. Samotnou taktiku sestavování kandidátek to asi zásadně nezmění, neb panuje velká nejistota ohledně samotného volebního výsledku.

Vůbec si nemyslím, že díky rozhodnutí soudu dojde ke krizi. K ní by došlo pouze tehdy, kdyby strany, s verdiktem nespokojené (tedy prakticky jen hnutí pana premiéra), zkusily, v duchu svého vládnutí, rozhodnutí „odšvejkovat“ a tedy nahradit ustanovení něčím velmi podobným. Já bych ale čekal, že se ve Sněmovně najde většina, která myšlenku Ústavního soudu do úpravy zákona rychle přenese.
I přesto, že rozhodnutí i zdůvodnění Soudu je logické a srozumitelné, „šmouhy na kráse“ má. A nejde jen o „spoluvinu“ za vznik „neústavní úpravy“ od jeho předsedy (když byl „politikem“). Podstatnějším defektem je předchozí verdikt soudu v podobné věci (i když platí argument, že až poslední volby jasně dokumentovaly potenciál platné úpravy na nerovnost hlasů voličů).

Kapitolou samou pro sebe je ale délka řízení. Ta je podle mne kritizována docela právem. Bohužel, nejde o „libůstku“ soudců tohoto nejváženějšího a svým způsobem nejdůležitějšího soudu. Je to bohužel „vlastnost“ naší země, ve které se táhne snad skoro vše (užitečné). Od stavby silnic, po získání všemožných razítek (o jich počtu ani nemluvě), až po jednání před soudy prakticky v jakékoliv záležitosti.

Ústavní soud, z podstaty jeho rozhodování, není asi tím, který by měl fungovat jako bleskový automat na rozsudky. Ale nad tím, proč u nás vše tak dlouho trvá, a jaké to má důsledky, bychom se měli zamyslet. A zamyslet bychom se měli co možná nejrychleji, jelikož v řadě oblastí by byla změna více než vítaná.