Proočkování většiny populace „fungující vakcínou“ je dnes jediná cesta k zastavení pandemie. V předpandemickém světě by to bylo řešení iluzorní. Vývoj a schvalování vakcín by trvalo mnoho let, a směřovalo by jen k výrobě v řádech tisíců, nikoliv milionů či dokonce miliard dávek.

Je obrovským úspěchem dnešního světa, že v době kratší než rok od zjevného propuknutí pandemie, jsou (zdá se) fungující vakcíny „na světě“ a dokonce se ve velkém rozsahu vyrábějí. Je ale pochopitelné, že tato (pro leckoho) hrdost za „úspěch lidstva“ je poněkud abstraktní. A pokud člověk, který o očkování opravdu stojí, naočkován brzy nebude, pocit oné hrdosti se změní pravděpodobně ve vztek. A je naprosto logické, že na tento okamžik se lidem moc dlouho čekat nechce.

Je vyloučeno, aby naprosto všichni stáli v čele řady na dodání vakcín. Ve hře jsou kritéria více než „rozumná“ – očkujme nejprve ty nejvíce ohrožené, dále kritéria „nepřekvapivá“ – každá vláda chce ukázat, že se o své občany stará lépe než vlády ostatní, i kritéria „drsná“ – tedy cena nabídnutá za vakcínu.

Tvrdit, že v tomto souboji dnes Evropská Unie vede, by byla lež. V čele pelotonu, jak ukazují data, je Izrael a též Velká Británie, rychleji než Evropa postupují i USA.

Evropané jsou v těchto dnech proočkování viditelně méně. To odstartovalo současnou kritiku jak Evropské Unie, tak Evropské komise. Spouštěcím mechanismem se stalo podstatné zkrácení dodávek jedné z důležitých vakcín – od britsko-švédské firmy AstraZeneca.
Kdo tedy (dle mého názoru) selhal, a proč jsme tam, kde jsme?

1. Společný nákup EU
Bezesporu, dohoda na společném nákupu zbrzdila pro některé země tempo vakcinace. Nejprve musela být nalezena shoda na podmínkách – jistě bylo hodně zemí, které vyžadovaly třeba dosažení co nejnižší ceny či přísnější právní podmínky kontraktu.
Hlavní vlastnost „společného nákupu“ je to, že Evropa tak poptává obrovské množství vakcín, což logicky zpomaluje jejich dodání – EU má o třetinu více obyvatel než USA a skoro 7x více než UK. Není pochyb, že kdyby si vakcínu zajišťovalo Německo či Belgie samostatně, měly by dávek ve vztahu k počtu obyvatel, mnohem více. Země jako my, by jich měly ale o to méně, neb počet dávek vyrobených je konečné číslo.

Společná dohoda tak zachránila státy Unie a to před vzájemným „vakcínovým nacionalismem“, který by byl, dle mého soudu, cestou ke katastrofální krizi společné Evropy. Neb princip „Evropy více kategorií“ by se dotkl toho nejcennějšího, co člověk má – zdraví. A to v situaci, na kterou se nezapomíná.


2. Omezený prostor pro „protekcionismus“
Unie má omezené nástroje, jak „sebe upřednostnit“. Má to dva důvody. První je politický. Unie je nejen silně exportní ekonomikou, která benefituje z možnosti své zboží vyvážet. Dnes je také jediným silným zastáncem volného obchodu, pokud stojí na jasně dodržovaných pravidlech a je fér. Pro EU je tedy velmi složité (a nebezpečné) sahat na opatření typu exportního zákazu, neb by to mohlo pro její ekonomické zájmy mít velmi vážné důsledky.

Druhý je ryze praktický. Na rozdíl od USA či Číny není v Evropě obvyklé, že výroba produktů, jako je vakcína, probíhá komplet v jednom státě a to u „domácí firmy“. Ve hře je mnoho zahraničních dodavatelů, nebo firmy, vlastněné subjekty mimo EU. Rozpoutání „vakcínové války“ může v případě EU, v tom nejhorším případě, vést k tomu, že vakcína se sice nebude vyvážet, ale ani vyrábět. Již start pandemie ukázal, že to není zrovna dobrý stav, ale přes noc ho nikdo změnit neumí.

Pokud tedy USA vakcíny nevyváží, UK má vakcín „ze svých továren“ (jejichž výroba spadala ale pod smlouvu s EU) dostatek, zatímco v EU chybí a jednu z nejlepších vakcín v Evropě vyrábí americká (nadnárodní firma), není úplně snadné pozici Unie snadno zásadně změnit, i kdybychom chtěli použít velmi ostré (a někdy dvousečné) nástroje.

3. Schválení vakcín
Ještě před pár týdny to vypadalo, že většina lidí se nebude chtít očkovat. Je otázka kolik z této většiny dnes lamentuje nad tím, že jim „Unie vakcínu zítra nedodá“.

Myslím, že rozhodnutí leaderů EU, provést co možná „nejnormálnější“ schválení vakcín, tedy co nejlepší posouzení toho, zda je schvalovaná vakcína účinná a bezpečná, byl správný postup. Jen holt pár týdnů trvá. A prodloužit ho může i to, že dodavatel (třeba jako výše zmíněná firma) s žádostí o schválení nespěchá, nebo, jako v případě ruských vakcín, ani o něj nežádá.

Členské země mohou samozřejmě „na své triko“ přípravky pro své občany schválit (učinilo to třeba Maďarsko u vakcíny z Číny a Německo u léku z USA), ale z dobrých důvodů se do této cesty země nehrnou. Očkování je běh na dlouhou trať a vyžaduje proočkování drtivé většiny lidí. A právě ohrožení důvěry občanů, které neprofesionální, politicky ovlivněný postup orgánů státu může vyvolat, by mohl být fatální.


Jistě, podobnými argumenty by bylo možno argumentovat i kdyby v Unii zatím žádné vakcíny nebyly. A bylo by to těžko věrohodné. Unie je ekonomickou supervelmocí, je to země, kde žije 450 milionů velmi bohatých lidí (v porovnání se zbytkem světa) a disponuje financemi, které navíc (v rozsahu stovek milionů euro) na vývoj a podporu výroby vakcín firmám poskytla. Její vyjednávací pozice vůči dodavatelům je tak velmi dobrá, a proto má povinnost zajistit svým občanům vakcíny „rychle“. Ale postavení EU ve světě, a také odpovědnost (či dokonce morálka) řady zdejších politiků, brání tomu, aby tohoto postavení nejen sama využila, ale zneužila (samozřejmě, na úkor těch, kteří v této „hře“ budou mít horší karty). V souboji o první jednotky milionů vakcín se tak mohou prosadit jiní, kteří těmito morálními či politickými omezeními tolik netrpí, nebo poptávají vakcín relativně málo. Zda to je výhra nebo do jisté míry vítězství Pyrrhovo, to se teprve uvidí. Navíc do hry vstupují nové, nebezpečnější mutace viru, a dává smysl, tam kde to je možné, vakcíny upravit, aby vzrostla jejich účinnost. A to i za cenu krátkodobého zpomalení dodávek.

Nicméně, není pravda, že vše je v pořádku. Hlavním „defektem“ postupu EU je nedostatek transparence. Nejde o to, že smlouvy nejsou zveřejnitelné bez souhlasu dodavatele, což je v této situaci a postavení EU na trhu, logické. Horší je třeba nedostatek informací o počtu distribuovaných vakcín do jednotlivých zemích, stejně jako transparence ohledně toho, jak budou vypadat dodávky v dalších týdnech. Pomohlo by samozřejmě, kdyby Komise, která smlouvy pro členské země vyjednala, měla dobře nastavený vztah s dodavateli - aby mohla věrohodně a srozumitelně komunikovat změny v očekávaném plnění smluv (na což ale musí být dva), pokud z dobrých důvodů nastanou (a bránit se změnám z důvodů „špatných“).

Stejně tak by důvěryhodnosti procesu pomohlo, pokud by také jednotlivé vlády postupovaly více transparentně. Začíná to u toho, proč objednaly „své“ množství a strukturu vakcín (mezi členy Unie jsou opravdu velké rozdíly), přes doručené až po odočkované dávky. Samozřejmostí by měla být transparetní kritéria přidělování dávek, která ale pomáhají jen tehdy, pokud jsou dodržována.

Očkovací „projekt“ ,který má pomoci vrátit nás blíže životu před pandemií, teprve startuje. Ve hře je hlavně důvěra lidí. A jejich ochota se očkovat je pro úspěch zásadní. Hraje se samozřejmě také o důvěru ve vlády a neméně o důvěryhodnost Evropské Unie. Ta má ovšem tu nevýhodu, že na sebe (z rozhodnutí svých členů) přijala nemalou odpovědnost za celý „projekt“. Mnoho politiků se zároveň neumí zbavit svého zlozvyku, házet na ni veškeré své chyby. Pokud k tomu dojde, zkomplikuje to hledání cest, aby náš kontinent byl na další krize lépe připraven. To totiž vyžaduje, v prostředí Evropy, bezesporu lepší, a předem připravená pravidla pro spolupráci. A ta vzniknou jen tehdy, pokud se na nich členské země dohodnou, stejně jako se shodly na tom, že budou nakupovat vakcíny společně. A bylo to rozhodnutí správné.