Příští týden schválí Evropský parlament legislativu, která dá do pohybu unijní ekonomický program na podporu krizí zasažených ekonomik (Program na obnovu a odolnost RRF). Jde právě o největší část balíčku zvaného „Next generation EU“, která zahrnuje přes 670 miliard euro (z čehož je ale víc než polovina určená na nízko úročené úvěry, zbytek na granty).

Přivedlo mne to k tomu, abych na jedno místo poskládal všechny „bruselské peníze“, které na podporu naší ekonomiky (která je již v ukazateli HDP na hlavu v paritě kupní síly blízko průměru zemí Unie) v dalších letech můžeme využít.

Největší část z nich tvoří „normální rozpočet Unie“ (určený na dalších 6 let). Z něhož celkem 1 074 miliard eura je velká část již předem určena pro jednotlivé členské země.

Pro Českou republiku jde zdaleka nejvyšší částka „bruselských rozpočtových peněz“ (21,8 miliard euro) z kohezní politiky, tedy z podpory chudších zemí a regionů (což je docela velkorysé vzhledem k tomu, že jsem v Unii již „průměrní“). Další miliardy jsou z kapitoly „Přírodní zdroje a životní prostředí“, která zahrnuje jak přímé platby zemědělcům (6 miliard euro), tak programy na podporu venkova (1,9 miliard euro). Peněz bude nakonec více, protože tato čísla odpovídají dnešní cenové úrovni a inflace je trochu zvedne. Celkem, přibližně při dnešním kurzu, jde o 764 miliard korun na těchto 6 let.

Mimo „normální rozpočet“ se ale země a poslanci EP rozhodli vytvořit zmíněný „krizový rozpočet“. Dle dnešních propočtů bychom z něj měli získat celkem před 9 miliard euro. Jde o 6,7 miliardy euro z RRF (z nichž část závisí na tom, jak moc bude naše ekonomika krizí postižena), 1,5 miliardy euro z Fondu spravedlivé transformace, který má pomoci naší ekonomice snížit závislost na uhlí a 0,8 miliardy z modernizačního fondu, který má podobný účel, ale jiný mechanismus. Tato čísla jsou v cenové úrovni roku 2018, takže peněz bude nakonec viditelně více. Přepočet zmíněné sumy na koruny vede k cifře 236 miliard.

Dohromady (při využití pátečního kurzu a zaokrouhlení, při odhlédnutí od „špatných“ cenových úrovní) jsme na kulaté sumě 1 000 miliard korun, kterou můžeme naši ekonomiku v dalších 6 letech podpořit.

Co to číslo znamená? Vydělením 6 (lety) jsme na částce 166,6 miliard korun „bruselských peněz“ ročně, které bychom měli smysluplně využít. Proti nim stojí samozřejmě platby do unijního rozpočtu, které v loňském roce dělaly (v souhrnu) 60,2 miliardy korun. Rozdíl v náš prospěch je tedy přes 100 miliard ročně, po 6 následujících let.

Pro porovnání, pohled do státního rozpočtu nám říká, že ten vydal (2019) na „investice“ 139 miliard. Na pro dopravní infrastrukturu klíčový „dopravní fond“ SFDI šlo 44,8 miliardy. To ukazuje, jak obrovskou sumou je „166 miliard ročně, či 100 miliard v čistém vyjádření, navíc“.

Tyto peníze by nejen měly pomoci naší ekonomiku „nastartovat“ z krize, ale hlavně by zásadně měly zmodernizovat naši zemi. Mělo by to být samozřejmé. Ale nebylo a asi ani není. Nejde jen o podvody, které se u nás v čerpání všech možných, domácích či unijní dotací, odehrály (včetně těch, které jsou v režii premiéra a jeho firem). Jde též o to, že ani „nekorupčně vydané peníze“ nemusí být peníze investované efektivně.

V případě RRF jsou požadavky Unie na plán, dle kterého budou země peníze využívat, poměrně striktní, a bez předložení (a dodržení) plánu prostě peníze nebudou. Bohužel, veřejné informace o tom, jak se vláda s úkolem „Národního plánu“ potýká, nejsou moc povzbudivé.

Rostou i požadavky na čerpání ostatních unijních peněz – daňoví poplatníci v zemích, které peníze poskytují, možná akceptují podporu zemím slabších (zajímalo by mne, jak by to bylo u nás), ale těžko jejich rozkradení či plýtvání. Stejně tak mizí ochota posílat peníze vládám, které vládnou způsobem, který se s pravidly a hodnotami Unie notně rozchází.

Samozřejmě, zásadní odpovědnost a pravomoc má dnešní vláda. Ta připravuje Plán obnovy a vyjedná i objemově významnější dohodu o čerpání kohezních peněz. Zároveň, nastavení pravidel, projektů a způsobů využití stovek miliard je něco, co jde podle mne vysoko na odpovědnost jedné vlády (které navíc končí volební období). Nejen korektní a otevřená diskuse v parlamentu, ale i transparence vůči veřejnosti, spolupráce nejen s lobbisty, ale i občanskou společností, by měla být samozřejmá. Zatímco někde její zárodky jsou (Modernizační fond), jinde zcela chybí.

Od vlády, jejíž představitelé obvykle při stříhání pásek u té či oné silnice a železnice „zapomenou říct“, že většinu ze stavby „platil Brusel“, to úplně nešokuje, ale je to velká chyba.

V rozhodování o „bruselské tisícovce miliard“ si nemůžeme dovolit udělat chybu, protože je to jedinečná (a možná poslední) šance, jak významně a viditelně posunout naši zemi vpřed. Nejen kvalita vládnutí naší vlády a fungování našich institucí, které způsobily obrovské selhání naší země v pandemii naznačují, že příprava „dobrého plánu“ je nad síly naší vlády. A to, že premiér v posledních dnech „objevil“, že nejlepším zdrojem inspirace a rad je maďarský premiér Viktor Orbán, který vládne jedné z ekonomicky méně úspěšných zemí Unie, navíc velmi svérázným způsobem (zahrnujícím zjevně korupci či klientelismus), šanci na úspěch opravdu nezvyšuje.