Je to obrovská škoda. Namísto oslavy trochu překvapivého a cenného sportovního vítězství v kolébce fotbalu na Britských ostrovech, mohlo fotbalistům Slávie patřit i vítězství morální, v souboji se zjevně ne vždy čestně a férově hrajícím soupeřem, ovšem tato možná dvojitá výhra se mění v noční můru.

V hlavní roli je podezření ohledně rasistického výroku hráče Slávie a zjevný fakt, že někdo ze sportovních profesionálů první kategorie, netuším kdo, lže jako malý kluk. V extrémně vypjaté situaci, která zřejmě na hřišti panovala, mohou ujet nervy komukoliv. Ale ani v takové situaci není obhajitelný brutální rasistický slovní útok jednoho z aktérů (pokud se stal). A není obhajitelné ani to, pokud by druhá strana využila situaci a lživě obvinila svého protivníka (i když od Maradonovy „boží hlavičky odehrané rukou“, kterou si pamatuji z doby mého dětství, si moc iluze o naprosté morální integritě ani těch nejlepších sportovních profesionálů nedělám). A nejméně je obhajitelné to, co se údajně stalo poté (bohužel, i na to se ale názory liší).

Bohužel, obě strany trvají na postojích, které se vylučují. Omluva a “klid zbraní” se proto nekoná a pachuť trvá. Netuším, jak se situace podaří UEFA rozmotat, ale i tato zatím nedokončená epizoda stojí za zamyšlení.

Může totiž ilustrovat, jak se současný svět mění. Spoustu lidí na změny kouká často s otevřenou pusou a nechápavým výrazem, někdy i jízlivými poznámkami. Samozřejmě, ne všichni. Ale pro jistou část, u nás ne úplně malou, to bohužel platí.

Stačí ale vyjet kamkoliv za hranice naší směrem na západ (a nejet daleko, abychom neskončili zpět na východě), a člověk alespoň s jistou mírou vnímavosti změnu vidí. Třeba snadno zjistí, že u nás tak oblíbené vtipy „o ženách“ či “blondýnkách”, opravdu „nejsou in“ a mnohdy vedou k obrovskému společenskému trapasu, nedej bože, jsou-li doprovázeny jednáním, kterým se nedávno ještě někteří naši politici chlubili. Ve většině zemí by v této oblasti velký povyk způsobily i výroky, které ještě nedávno pronášel stávající president na téma některých náboženství a jejich spojování s terorismem (nejen proto, že v řadě zemí jsou velké komunity vyznávající jiného Boha, pevnou součástí společnosti). Katastrofu by působily i u nás časté, naštěstí obvykle jen verbální, útoky na náboženství, jehož příslušníci se stali ve století minulém obětí neuvěřitelných a nelidských zločinů. Pevně věřím, že se z nich již lidstvo poučilo.

Výroky, které ponižují tu či onu rasu (či skupinu lidí), jsou v soudobém světě stále více neakceptovatelné. O tom, že to část naší společnosti stále nechápe, svědčila urputná snaha mnoha lidí spojovat protesty vyvolané postupem policie USA, proti několika Afroameričanům v minulém roce, s využitím situace pro následné nepokoje, násilí a porušování zákonů skupinou lidí (té či oné rasy).

To, že v této oblasti není část naší společnosti tak úplně „in“ ukázalo, jaké pozdvižení u některých čtenářů vyvolalo, když čeští fotbalisté na loňském říjnovém zápase (shodou okolností) ve Skotsku na úvod poklekli právě v připomínce na toto hnutí. Titulky u nás se hemžily termíny „že jsme vyšli vstříc přání hostitelů“, jako by bylo cokoliv špatného vyjádřit, že brutální policejní násilí, které dle mnoha analýz směřuje na jednu část populace, je nepřijatelné. A ani forma presentace tohoto sympatického a samozřejmého gesta nebyla pro část diskutujících na sítích přijatelná.

Díky svému synovi, po přestávce dlouhé pár dekád, též opět sleduji závody F1, kde nový promotér a osobnost dnes dominujícího pilota, Lewise Hamiltona, stáli za stanovením protestu proti rasové nerovnosti, jako jednoho z klíčových „nezávodních“ témat letošního roku v F1. Toto téma, obrovský létající cirkus, F1 zcela jasně a srozumitelně propagoval na všech svých zastávkách po celé planetě.

Naše časté neporozumění světu ale nekončí u témat spojených s morálkou či etikou. Část naší společnosti vedená některými politiky, značně bloudila ve světě hodnot a morálky třeba v době migrační krize. Ukázalo se, že tato část společnosti má problém pochopit, že jsme součástí společenství jako je NATO nebo EU, které stojí na odpovědnosti, morálce a hodnotách (a ne penězích, které nám posílají a bezpečnosti, kterou nám poskytují). A s tím vším se pojí jistá odpovědnost.

Minimálně části naší společnosti (a části politiků) je též cizí se přihlásit k našemu dílu odpovědnosti za budoucnost planety. Reakce této nemalé skupiny má svým způsobem vždy stejný vzorec: zpochybnění nedobrého stavu, hledání výmluv, „proč to tak není“, tvrzení, že to nejde změnit (nebo je to drahé a složité) a pokud máme něco udělat, skončí to Švejkováním (a z výsledku obviníme druhé). A navíc jsme tolerantní ke zjevným excesům.

I přesto jsem však optimistou. Především, mezi mladšími lidmi vidím, že jisté stereotypy „části starší generace“, jsou pro ně v těchto otázkách docela odpudivé, nepřijatelné a nepřebírají je. Samozřejmě, neplatí to zdaleka na 100%, ale změna je jasná a pro mnoho mladých lidí je nepochopitelná, co jejich rodiče či prarodiče považovali za normální. Odmítají diskriminaci dle rasy (třeba i proto, že spousta jejich kamarádů k jiné rase patří), nemají předsudky k náboženstvím, akceptují různé přístupy k „organizaci“ vlastního života, a toho, co dokázala Greta Thunberg si spíše váží, než aby na ni verbálně útočili.

Také si všímám pozitivní změny chování u mnoha starších lidí (bohužel spíše za našimi hranicemi), kteří vyrůstali v době, kdy “to bylo jiné”. U spousty z nich je vidět, že ačkoliv by jim onen “starší svět” nevadil, své chování se snaží změnit či již změnili. Možná, že je za tím jen obava, aby „nepohoršovali“ své okolí nebo aby “nevybočovali z řady”, někde je to třeba jen respekt ke svým přátelům nebo blízkým (kteří v tomto mají opačný silný názor, ne-li dokonce je to součást jejich osobní identity). Ale i díky tomu dochází ve velké části společnosti k výraznému “posunu” ve vnímání toho, co je “za hranou”, a někdy i změně pohledu na svět (skvělý, u nás asi nedoceněný francouzský film “Co jsme komu udělali”, je pak toho krásnou ilustrací).

Případ “Slavie ve Skotsku” bude asi těžko mít happy end. I když, kdyby to alespoň strana, která lže, uznala a upřímně se omluvila, určitý happy end by to byl (ale slova, a následné lži vzít zpět nelze).

Ale možná by takové gesto a nalezení “smíru” mohlo aspoň část společnosti vést k zamyšlení, zda ti, kteří pro nás možná až nepochopitelně ostře reagují třeba na rasové verbální útoky, nejsou plně v právu. Pro příslušníky mnoha různých skupin, léta života ve společnosti, která se k nim osobně nebo jejich rodičům či přátelům, nechovala (a někdy ani dnes nechová) fér, nebyla vůbec lehká. A dnes, když se jejich situace konečně v mnoha částech světa zlepšila, jsou jejich reakce na zdánlivě “nepodstatné” projevy docela dobře pochopitelné.

Hledání ospravedlnění různých třeba “jen” verbálních útoků na různé skupiny, nad kterými hodně lidí mávne rukou, je nepřijatelné. Nejde jen o rasistické útoky, ale také útoky na náboženství či třeba sexuální orientaci. Snaha o jejich ospravedlnění nebo zlehčování je totiž zcela špatná. A čím dříve to velká část lidí uzná a bude dle toho konat, tím lepší náš svět bude. A to pro všechny.