Moc děkuji Adamu Junkovi za toto zamyšlení. I když (naštěstí) se covidová smrt mým blízkým vyhýbá, myslím, že mu rozumím. Když jsem včera mluvil s jednou kolegyní, hrdě mi říkala, že v její zemi tento den poprvé nezemřel na covid jediný člověk. Samozřejmě, je to symbolické, všichni chápou, že lidé nejsou nesmrtelní a existují limity toho, jak moc jde i v této pandemii život chránit, ale myslím, že hrdost, kterou jsem z toho cítil, byla na místě.

Z minulých měsíců si odnáším (nejen) šok nad tím, jak se u ná z tisíců mrtvých, kteří evidentně mohli žít, kdyby náš stát neselhal, stala pouhá čísla. Nepříjemná, možná proto moc nezmiňovaná. Vždyť restauratér, který je kvůli pandemii ekonomicky na kolenou, je živý, a tudíž více viditelný, než ti, kteří možnost být ekonomicky na dně již nemají, protože přišli o to nejcennější - o život.

Tato změna je o to nepochopitelnější, neb naše země si dlouhodobě zakládá na tom, že patří k nejbezpečnějším na světě. A mnoho politiků se k tomu hlásí, či hlásilo. Říci to dnes zní bohužel jako vtip.

Byly ale možná příklady, které nás mohly varovat, že této “hodnotě” nerozumíme a nebo si ji neceníme. Třeba to, jak snadno přehlížíme, že kombinace špatných silnic, policie nepostihující hazard na silnici či třeba nedostatečné přípravy mladých řidičů (což jsou věci, které lze změnit), stojí stovky lidí životy na silnicích, přičemž některé nehody připomínají více vraždy než souhru špatných náhod. Přesto však, velká část lidí věří, že „bourá jen blbec“ a jim se to tedy vyhne. A striktnější vymáhání platných pravidel je proto nepřijatelný zásah do jejich svobod.

A někdy jdou někteří lidé v pojetí “svobody” mnohem dál. Veřejný prostor tak zaplavují příspěvky o tom, že nošení roušek a zavření kavárny jsou odevzdáním svobod, za které „jsme“ v roce 1989 bojovali, neb přeci svobodná je ta společnost, kde se každý stará sám o sebe a dělá si co chce.

Další velký “posun” v pohledu na společnost, spolupráci, solidaritu či cenu života k nám bohužel přinesla nedávná migrační krize. V ní byl někdy i nejvlivnějšími „influencery“ presentovaný pohled, že ochrana Evropy před uprchlíky (kteří jsou skoro to stejné jako teroristé), může zajít až k pasivnímu přihlížení tomu, jak se na moři topí lidé (pokud ne odstrkování je od lodí, které by je mohly zachránit). Ukázalo se, že bezpečnost a obava o životy u nás pro část lidí platí jen pro „někoho a někdy“. Či, jak často padlo, platí jen „pro nás“.

Chování restauratérů, kteří záměrně a opakovaně otevírají své podniky, buďto na protest nebo v představě, že to jejich ekonomickou situaci (kterou vláda trestuhodně málo či špatně podporuje) zachrání, není od této logiky daleko, neb na konci může působit zbytečnou smrt někoho, kdo chce svůj život chránit. Covid totiž zjevně není osobní problém, který každý může řešit po svém. Chování každého z nás zásadně ovlivňuje to, jak se fakticky mohou chránit ostatní. Prožíváme tedy krizi, která je díky intenzivnímu přenosu nákazy problém společenský. To, že vysoký počet lidí nazírá pandemii jinak (a dnes třeba „svůj“ problém řeší tím, že se snaží dostat přednostně k očkování, na úkor těch, kteří čelí většímu riziku) nás pomohl dostat do dnešní strašné situace.

Nejde ale jen o mrtvé. Jde i o to, jak i v této krizi díváme na lidi kolem (nikoliv migranty), a hlavně ty, kteří jsou ohroženi nebo jsou na tom opravdu špatně. Málo empatie a společenského pohledu zřejmě diktuje stav, kdy zatímco alespoň nějaké programy na podporu firem a živnostníků existují, otázce sociálně slabých skupin, samoživitelek, či lidí objektivně znevýhodněných, se věnuje mnohem méně pozornosti (poslanci schválili podporu pro důchodce, a odmítli to stejné pro samoživitelky/samoživitele). Prý jde o riziko zneužití. Jako by riziko, že podnik, podnikatel či živnostník požádá (a dostane) o peníze, na které nemá nárok, bylo zásadně vyšší, než třeba to, že peníze na podporu neúplných rodin získá někdo, kdo podporu moc nepotřebuje.

Jak píše Adam Junek, zdá se, že je pohodlnější se na krizi dívat jako na ekonomický fenomén. Ale je to pohled zavádějící. Dnes snad již konečně i ti, co od počátku krize oponují větším restrikcím, neb prý musíme pečlivě vyvažovat mezi ztrátami „na životech“ a ztrátami „na HDP“, chápou, že cesta k největším ztrátám na ekonomice vede právě přes nezvládnutí zdravotní části pandemie a tím velkým ztrátám na životech. Tedy přesně tam, kam jsme se i za pomoci “českého vyvažování” dostali. Samozřejmě, zachránit každý jeden život nejde nikdy, ani dnes, ale hranice je snad jasná - v okamžiku, kdy se zahlcují nemocnice, které nejsou schopné pečovat o jiné než covidové pacienty (což se u nás opakovaně děje), je jedinou alternativou k opatřením, které působí opravdu velké ekonomické škody, jen přechod na společnost, která nechá část lidí umírat “na ulici” (o čemž též píše v blogu profesor Václav Hořejší v reakci na názory Karla Janečka). A zahlcení nemocnic zabrání jen udržení míry nákazy na mnohem nižší úrovni, než se tomu u nás dělo (třeba jako v Německu a Rakousku).

Z této krize vyjde naše společnost s velkými šrámy. Ty ekonomické, pokud budeme šikovní, „zalepíme“ bezprecedentním nárůstem dluhu a stovkami miliard korun z rozpočtu EU (které do něj vloží pro nás země jiné). Šrámy společenské nejsou tak vidět, ale krize je hrozivě prohloubila. Smíření se s tisíci lidí, konkrétních lidí s konkrétními rodinami a přáteli, nikoliv statistických čísel, kteří umřeli nikoliv na covid, ale na selhání našeho státu, je jen jedním z projevů.

O těchto projevech musíme mluvit, ač to není příjemné, a musíme se snažit naši společnost postupně uzdravit, ale zároveň i zlepšit její odolnost. Dávno zapomenutá nebo naopak nová, neznámá rizika, totiž dříve či později podobné hrozby budou přinášet. Pokud jim nebudeme čelit soudržnější, odpovědnější společností, a funkčním státem, z naší země se může stát místo, ve kterém se bude žít opravdu špatně a nejlepší reakcí v případě další krize bude nasednout do letadla a letět někam hodně daleko (což část lidí činí i dnes, ale dovolit si to budou moci jen někteří). A samozřejmě, o tom, že budeme jednou z nejbezpečnějších zemí světa si budeme moci nechat jen zdát.