Je to jen pár dní, co kauza kolem Dominika Feriho plnila titulní stránky novin a zabírala první místa webových portálů. Dominik zcela správně a rychle politiku opustil, o dalším, tedy o jeho vině v právním smyslu nerozhodují ale politici, novináři či vox populi, ale šetření Policie ČR a následně možné soudy. Je zde ovšem ještě důležitější věc - a tou je otázka, zda a jak tento zatím neukončený příběh změní naši společnost. Já doufám, že změní, a snad i podstatně.

Dominik si jistě nepředstavoval, že změna naší společnosti k lepšímu nastane tímto způsobem a za jeho účasti. Ale tato kauza u nás znovu otevírá velmi důležitou otázku násilí vůči ženám i jejich stále nerovného postavení ve společnosti. Označení “znovu otevírá” přitom není náhodné, protože se naší společnosti daří tyto diskuse zatím rychle, bez výsledku, uzavírat. Výsledek je, že nad nepřijatelným chováním k ženám, i jejich faktickým znevýhodněním ve společnosti jako celku, česká společnost dlouhodobě přivírala oči.

Jde přitom o téma naprosto závažné. Podle odborných výzkumů je v Česku každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění, tedy 34 případů denně, ovšem Policii ČR je ohlášen jen zlomek, a to jeden až dva z nich. Velmi často totiž dochází k bagatelizaci závažnosti sexuálního násilí či viktimizaci oběti. I kvůli tomu je pro oběť velmi složité se bránit a promluvit o sexuálním nátlaku, natož o horších sexuálně motivovaných činech.

Přitom by možná pomohlo, kdyby si ti, kteří se “diví”, že ženy případy nehlásí, či tací, kteří dokonce elaborují o tom, že oběti tyto hrozné činy vyprovokovaly, uvědomili, jak by reagovali oni, kdyby se stali cílem sexuálního útoku. Zda by opravdu šli na policii a o své hluboké trauma by se podělili s policistou, který je ne vždy v této věci dostatečně vzdělán, jelikož především řeší například vykrádání sklepů, a který v případě, kdy neuvidí “tekoucí krev” nasadí skeptický výraz.

Navíc problematika sexuálního násilí u nás bohužel není ani dostatečně právem definovaná, natož postihovaná. Pevně doufám, že tato kauza přinese kvalitní a rychlou změnu, jak právní, tak hlavně v přístupu odpovědných orgánů k těmto činům. Samozřejmě, presumpce neviny je zásadní prvek právního řádu, ale nesmí vést k až apriornímu zpochybňování toho, zda se skutky staly. Neb pokud tomu tak bylo, dopady do života obětí jsou obrovské.

Jde jistě o běh na velmi dlouhou trať, přesto u nás musíme učinit první jasné kroky a to zavedením definice znásilnění v trestním zákoníku, která je založena na absenci souhlasu. Jelikož i nedůvěra ve spravedlivý systém způsobuje u obětí takzvanou sekundární viktimizaci.

Existuje i dalších mnoho nástrojů a opatření, která stát může přijmout, aby oběti více ochránil. Na počátku musí být ale jasné uznání existence problému a přiznání, že se s ním zatím moc úspěšně nepotýkáme.

Je zcela příznačné, že diskuse v naší společnosti, často stojící na neznalosti či záměrném zkreslování informací, vedla k blokaci toho, aby naše země, stejně jako většina zemí Evropy, přijala závazek v této oblasti, a to v podobě ratifikace Istanbulské úmluvy. Shodou okolností, tato smlouva právě v době zmíněného skandálu “oslavila” 10 let od podepsání a jako aspoň symbolické gesto (a začátek skutečného úsilí tento problém řešit) by bylo více než vhodné začít právě přistoupením k této Úmluvě.

Smyslem Úmluvy je především celoevropská spolupráce, solidarita a kroky vedoucí k odstranění násilí ve společnosti. V Česku stále vyvolává Úmluva silné emoce, zatímco jinde je považována za samozřejmost. K jejímu obsahu a mýtům kolem ní se na svém Facebooku vrátím, ale je snad jasné, že přiznání problému, který v této oblasti máme, je nutnou podmínkou pro začátek jeho řešení. Myslím, že to abychom s tím opravdu vážně započali si zaslouží nejen ti, kteří nějakou zkušenost v této oblasti mají. A hlavně mysleme na ty, kteří, pokud se nezačneme nápravou zabývat, mohou být rizikům těchto činů vystaveni a nebo zdánlivě “jen” ve svém životě zcela neférově znevýhodněni.