Víkendová dohoda zástupců skupiny zemí G7 výrazně zvýšila šanci na to, aby světová daňová politika vstoupila do 21. století. Ministři financí totiž potvrdili koncept, na kterém již léta pracuje pařížská OECD. Ten umožní jak férovější rozložení práva danit v případě „digitálních“ firem, které na mnoha trzích působí bez toho, aniž by měly (pro koncept danění 20. století klíčovou) trvalou provozovnu, a zavede též koncept „minimálního danění“, který by měl mimo jiné odmazat praktiky některých zemích, které nelákají na své území skutečně fungující podniky či ekonomické aktivity, ale snaží se získat „toliko“ právo danit zisky, které vznikají jinde.

Dohoda je to nesmírně důležitá. A nejen proto, že státy celého světa se budou potýkat s rozpočtovými dopady pandemie. Získat tak „férový podíl“ na dani ze zisků velkých, nadnárodních, s daněmi žonglujících korporací, je ještě důležitější než dříve. Obrovským plusem je, že na rozdíl od situace před pár měsíci, tento koncept (i když s některými odlišnostmi) podpořila i americká administrativa, což je další posílení naděje na úspěch.

Z pohledu naší země je také úspěch, že klíčová procentuální výše zdanění podstatně kleslo proti návrhu presidenta Bidena, a to z 21% na 15%. To znamená, že výhodnost daňového režimu zemí, která sází na mírně nižší sazbu zdanění zisků firem (česká sazba je 19%) by tím nebyl nijak poznamenán. Navrhovaný koncept by totiž „dodaňoval“ pouze zisky ze zemí, kde by sazba byla nižší než 15%.

Tato snaha omezit únik daní do “daňových rájů” opovídá do jisté míry i přístupu, který jednostranně zavedly USA ve své daňové reformě v roce 2018. Šlo o pravidlo GILTY, který právě „dodaňoval“ zisky amerických firem ze zahraničí, které vycházely například z převodu intelektuálních práv do zemí, které zisky z nich danily velmi málo. A jedna z logik postupu americké administrativy, která možná pro mnohé překvapivě akceptuje, že část zdanění velkých digitálních firem mine americkou státní kasu, je to, aby podobný koncept začal platit „světově“. A tedy, aby americké daňové firmy nebyly znevýhodněny tím, že nebudou moci tolik využívat „služby“ různých daňových rájů.

Zásadní bude, jak se k dohodě postaví Evropská Unie. Pokud by se stala jedním z iniciátorů zavedení tohoto konceptu, šance na to, že se z něj stane světový standard, stejně jako u před několika lety zavedených pravidel BEPS (zaměřených proti některým způsobům obcházení daní či daňových podvodů), bude velká.

Pro Unii je přitom velký plus právě spojení návrhu s daněním amerických digitálních gigantů (či v podání USA též velkých nadnárodních firem), tedy firem s trilionovými obraty a sta miliardovými zisky. Bez spolupráce právě na těchto pravidlech by byl totiž výsledkem koncept, který ekonomicky kulhá (tedy nikoliv zdanění zisků, ale poplatek z odhadnutého obratu) a hlavně povede k dalšímu ekonomickému konfliktu mezi hráči, kteří by i v oblasti ekonomiky měli být největšími spojenci, tedy USA a EU.

Účast ministrů financí z největších zemí Unie v rámci jednání G7 by měla garantovat velkou šanci na úspěch. V reálu tomu ale možná takto nebude. Dohoda na přijetí napříč Unií platných daňových pravidel totiž v EU podléhá principu jednomyslnosti – tedy efektivně může dohodu zablokovat každá země.

Shodou okolností, pár dní před dosažením dohody v rámci G7 zveřejnila média informaci o tom, že irská pobočka firmy Microsoft zaplatila v Irsku nulovou daň na vykázaný zisk přes 300 miliard USD (což činí skoro ¾ irského HDP). Firma bez zaměstnanců, která sbírá poplatky za licence k produktům Windows, toho dosáhla „využitím“ pravidel danění v Irsku a daňové rezidence na Bermudách.

Většina irských politiků je však přesvědčena, že daňová velkorysost jejich země vůči velkým nadnárodním firmám, se jejich zemi vyplácí. Zcela jinak to však vidí představitelé zemí, kteří tímto způsobem o daňové příjmy přichází.

Irsko však není jedinou zemí, která je jistě na cestě dohodu zablokovat – velmocí ve vytváření (zejména holdingových) finančních struktur je Holandsko, kde s tímto spojený business představuje velkou část ekonomiky (a třeba není náhoda, že „český“ Homecredit je ve skutečnosti „holandský“). Nicméně zjevné rysy vytváření na finanční přesuny zaměřených daňových struktur vykazují i další země.

Velmi tíživá finanční situace států napříč světem však zřejmě povede k mnohem menší ochotě přivírat nad takovýmto chováním oči. Pokud se nepodaří dostat do rozpočtu férovou část dnes platných daní od velkých nadnárodních firem povede to buďto k citelnému snižování výdajů, daleko nad rámec obvykle doporučovaného polovičního podílu na potřebných fiskálních opatřeních (které mají často bolestivé společenské důsledky), a nebo zvyšování daní jiných, z nichž zejména vyšší zdanění práce by mělo velmi negativní důsledky na ekonomický vývoj.

Často velmi ostrá ochrana statu quo od zemí, které na dnešním systému na úkor ostatních vydělávají (samozřejmě méně, než firmy, které systém užívají), se tedy zřejmě setká s razantnějším požadavkem na „reset“, který právě pravidla OECD mohou nabídnout. Půjde přitom o konflikt politický: ekonomická racionalita je jasná stejně tak jako možnost nalezení kompromisu v otázce rychlosti zavádění.