Fiskální pravidla považuji za velmi důležitou součást pravidel fungování státu. Jejich úkolem by mělo být neomezit rozhodování vlád ohledně struktury její rozpočtové politiky (tedy ohledně toho, které výdaje a příjmy upřednostňuje, které snižuje), ale zároveň by měly účinně zamezit tomu, aby vlády za sebou nechaly obrovské dluhy, které pak budou muset řešit ti, kteří přijdou po ní.

Naše fiskální pravidla selhala, a přesně to se totiž stalo.

V EU selhala fiskální pravidla v roce 2005, kdy se vůči jejich plnění obrátily zády Francie a Německo. Toto selhání vedlo k vzniku mnohem robustnějšího systému pravidel (Two pack, Six pack, Fiscal compact), na jehož vzniku se „aktivně“ podílela i naše země (vláda premiéra Nečase, která pravidla odmítla).

Pravidla ekonomicky dávají smysl, ale selhávají v transparenci i srozumitelnosti. Jejich hlavním problémem je, že stojí na „neviditelných proměnných“ (strukturálním deficitu), což snižuje jejich schopnost krátkodobě navigovat rozpočtové politiky zemí Unie. Vzhledem k tomu, že politiky obvykle zajímá zejména krátkodobý horizont, tak pravidla, která dobře fungují dlouhodobě, ale nestanoví omezení v krátkodobém horizontu, nejsou úplně účinná (i když, i s jejich pomocí se podařilo napříč EU snížit před nástupem pandemie podíl dluhu k HDP z 92,8 % v roce 2014 na 83,9 % v roce 2019).

Navíc, problém „neviditelných proměnných“ se nejvíce projevuje, když se něco v ekonomice podstatně mění. Třeba v krizi či krátce po ní, tedy v době podobné té dnešní. Což je další důvod, že v dalších letech (poté co bude opuštěna „klauzule omezení fungování pravidel“, která dnes dává vládám možnost provádět aktivní “protikrizovou politiku”) by dnes platná pravidla nesloužila jako navigační maják pro správce státní kasy, což je role, kterou fiskální pravidlo musí být s to zastat.

Již před nástupem krize proto vznikla dohoda na prověření toho, zda není na čase pravidla změnit. A zvýšit tak jak jejich účinnost, tak i transparenci.

Vlastně první krok v tomto směru brzy učiní (jak věřím) Evropský parlament. Jeho ekonomický výbor včera většinou (38 pro, 6 proti, 12 se zdrželo) schválil Zprávu (The review of the macroeconomic legislative framework for a better impact on Europe’s real economy and improved transparency of decision-making and democratic accountability), která se zejména architekturou fiskálního pravidla (ale i jeho širších souvislostí) zabývá.

Jako člen týmu zpravodajů (hlavní zpravodajkou je paní Marques ze skupiny Socialistů) jsem vyjednával kompromisní text, který snad získá podporu celého parlamentu a bude sloužit jako jeden ze vstupů do diskuse ke vzniku nových pravidel.

Podařilo se nám nalézt shodu na podpoře konceptu, který představila Evropská fiskální rada pod vedením brilantního ekonoma, profesora Nielse Thygesena.

Návrh stojí na přechodu od strukturálního schodku k výdajovým rámcům, které (bez změny na straně příjmů) určí maximální růst výdajové strany rozpočtů (s výjimkou dávek v nezaměstnanosti či jiných, úzce vymezených položek). Zohledněna bude též výše dluhu (země s vysokým dluhem musí mít tempo růstu pomalejší) a zohlednit lze též vnější nerovnováhy. Možné překročení limitu povede k jeho snížení v dalším období.

Zásadní součástí návrhu je též i větší důraz na provádění reforem, bez nichž je dosažení hlavního cíle – zajištění fiskální udržitelnosti – nemožné.

Osobně věřím, že navíc k „apelům“ a motivacím je správná cesta rozšíření principu kondicionality, tedy například podmínění přístupu členských zemí k prostředkům z rozpočtu Unie jen tehdy, pokud dodržují dohodnutá pravidla.

Navržené pravidlo má řadu výhod, kromě přehlednosti a srozumitelnosti též plní jednu z podstatných podmínek pro dobrá fiskální pravidla: působí proticyklicky, tedy fakticky umožní podporu ekonomiky v době krize, a brání fiskálnímu přehřátí v době dobré. Navíc, a to je zásadní, pracuje s proměnnou (růst výdajů), která je pod plnou kontrolou vlád a jejich ministrů financí.

Věřím, že tento koncept bude základem nových unijních fiskálních a makroekonomických pravidel, která posílí ekonomickou stabilitu napříč Unií a též podpoří provádění podstatných reforem. Bylo by výhodné, aby nová pravidla vznikla co nejdříve tak, abychom na ně přešli poté, co bude dočasné „vypnutí“ unijních pravidel (které bylo v dané situaci správným rozhodnutím) ukončeno.

Doufám, že u nás též (nejen) touto vládou zdevastované pravidlo nahradíme něčím, co skutečně omezí možnost vlády naši zemi ekonomicky ublížit. Dnešní čekání na to, až narazíme na dluhovou brzdu je absurdní. Je jasné, že pokud by do té doby nedošlo ke korekci deficitů, poslanci rozhodnou o tom, že brzda bude odbržděna, neb vynucení tohoto pravidla přes noc by přineslo nemalé škody.

Domnívám se, že koncept transparentně nastavených výdajových limitů představuje správnou cestu, která umožňuje po vládě nekompromisně vyžadovat dodržování pravidel, aniž by to mohlo poškodit ekonomiku. A je nejvyšší čas přiznat, že výdajovou stránku rozpočtu má opravdu vláda pod kontrolou. Česká pohádka o tom, že to nejde kvůli „mandatorním výdajům“ není totiž ničím jiným, než průhlednou výmluvou. Dokonce i výdaje, které jsou určeny zákony, mohou být jinými zákony změněny (a vlády by měla mít ve Sněmovně většinu). Proto je zcela správné od vlády ve všech, mimo zcela výjimečných, okolnostech (jako byla pandemie) fiskální odpovědnost vyžadovat. A dařit se to může jen tehdy, pokud budou pravidla (=omezení pro rozhodování vlády) dobrá, srozumitelná, transparentní a dodržitelná. Myslím, že právě tento princip byl hlavním vodítkem postoje Evropského parlamentu. A věřím, že se promítne do nově vyjednávaných pravidel a bude inspirací i pro nutnou debatu, která musí odstartovat i u nás.

PS: Možná by vás napadlo, co by takovéto pravidlo znamenalo nyní, zejména s ohledem na to, jaká byla v naší zemi přijata „velká rozhodnutí“.
1. Pro případ podobné krize by se pravidla „vypnula“, ideálně pro případ s krizí spojených výdajů. Pokles příjmů by výdaje neomezoval, protikrizová politika vlád by nebyla omezena
2. Vyšší růst penzí – toto rozhodnutí by samozřejmě vláda mohla přijmout. Tím, že by navýšila tyto výdaje více, než odpovídá nastaveným pravidlům, „vyčerpala“ by více z výdajového rámce, a musela by tedy snížit výdaje jiné. A nebo provést navýšení příjmů rozpočtu tak, aby nemusela výdaje snižovat.
3. Snížení daně z příjmu – opět platí to stejné. Snížení daně by se promítlo (v podobném rozsahu) na potřebu snížení výdajů. Vláda by tedy musela tímto rozhodnutím snížit výdaje o podobnou částku (maximálně rozložit změnu na třeba 2 roky) anebo najít jiný daňový přÍjem, který umožní držet růst výdajů dle plánu.