Paní Šichtařová ví, jak na to. Pro svůj blog zvolila název „Dejte si pozor na euro“, který se přesně trefuje do pocitu většiny lidí v naší zemi. Odměnou je jí za to více než 20 tisíc přečtení (či kliknutí) na její text. Já na něj nejen klikl, ale několikrát si ho pečlivě pročetl. A zíral jsem.

Text nejprve ve velmi obecné rovině varuje před vysokým zadlužením států a upozorňuje, zjednodušeně řečeno, “na změnu chování centrálních bank“ a jejich větší politizaci. OK, asi bych volil jiné formulace, trochu více dat, a ne se vším bych zcela souhlasil, ale není to opravdu nic nového pod sluncem. A tak čekám, kde se objeví ono varování před eurem.

Slovo „euro“ se poprvé vyskytlo v šestém odstavci v souvislosti s tím, že podnik, o kterém autorka mluví, má eura na účtu.

Zhruba v polovině textu konečně čtenář zjistí, co má (asi) autorka na mysli: majitel podniku se bojí totiž neblahých věcí: inflace, propadu eura, uzavření ekonomiky, změny daní, zestátnění či třeba záporných úroků. A tomu se, zřejmě v souladu s názorem autorky, rozhodl čelit tím, že:
- si vzal úvěr v korunách (a platí z něj úrok)
- získané koruny směnil za dolary (a zaplatil poplatek za konverzi)
- dolary vybral v bance v hotovosti (a zaplatil poplatek za výběr hotovosti)
- a ty uložil do sejfu (s jehož provozem má náklady a nese i rizika)

V závěru textu autorka prohlašuje: „Zejména nedůvěra vůči budoucímu dlouhodobému osudu eura nepostrádá racionalitu“. A racionalitu strategie podniku pak potvrzuje takto: „I já se domnívám, že není příliš bezpečné většinu hotovosti uložit do eur, respektive bezhotovostně...“

Ani jeden z těchto postojů v textu nevysvětluje. Lze jen dovodit, že ono ohrožení eura vyplývá z faktorů, které uvádí na počátku textu.

Tak se podívejme na data.

Vývoj státního dluhu k HDP se v eurozóně vyvíjel následovně: v letech před nástupem pandemie (po překonání předchozí krize) klesal tento poměr na 85,8 % v roce 2019, v roce 2020 díky masivní podpoře ekonomiky a poklesu HDP vyskočil na 100 % a po dalším zvýšení v roce 2021 (na 102,4 %) by v roce 2022 měl klesnout na 100,8 % (dle jarního ekonomického výhledu Evropské komise).

Kupodivu, konzistentní data o zadlužení USA se hledají složitěji (kvůli složitějšímu fiskálnímu nastavení), ale většina dat, která jsem dohledal, ukazuje, že okolo poměru 100 % dluhu k HDP se USA pohybuje již od poloviny minulé dekády a třeba dle ekonomické databáze „Trading Economics“ se dnes hodnota federálního dluhu k HDP pohybuje na 106 %, tedy výše než v případě eurozóny či EU (ukazetel pro EU je nižší než u eurozóny). Není od věci také připomenout, že docela významně jsou v USA zadluženy i státy Unie – dle dat ze „Statista“ přesahuje státní dluh 6 států USA 20 % jejich HDP (nejvyšší nominální dluh má Kalifornie, která ale má i velmi vysoká aktiva, a ten činí více než 360 miliard USD).

Autorka též mluví o inflaci, protože ta má, při dnešním nastavení měnové politiky, potenciál z finančních aktiv značně ukrojit. Poslední čísla jsou takováto: inflace v eurozóně je mírně nad 2 % (poslední číslo 2,2 %), inflace v USA je více než dvojnásobná (5,4 %). Naše inflace je mezi, naštěstí blíže inflaci v Evropě (2,8 %).

Autorka ve svém textu a zejména v titulku varuje před eurem a naznačuje, že ekonomika eurozóny je plná rizik, i když hodnoty proměnných, které se ke zmíněným rizikům vztahují, jsou dnes lepší v eurozóně než v případě USA. Což tedy myšlenku na propad eura k dolaru, z důvodů, které autorka uvádí, zrovna moc nepodporuje.

Nicméně, samotný názor, že subjekt s přebytkem hotovosti má svá aktiva rozdělit do různých tříd a obvykle i různých měn, je samozřejmě správný (princip diversifikace je jedním ze stavebních kamenů moderních financí), a asi by někdo těžko radil investorovi z naší země, aby „většinu hotovosti uložil do eura“ (jak autorka píše).

Osobně mám ale názor, že nefinanční podniky mají především finanční rizika řídit a snižovat (tedy soustředit se na omezení rizik zejména kurzových). Proto by při volbě měn měly vycházet ze své struktury transakcí (což poskytne přirozené zajištění). Podnik by se tak měl, dle mého názoru, soustředit na svůj „core business“ a finanční spekulace, pokud jim nedokáže odolat, by od něj měl oddělit. Což si zřejmě autorka nemyslí. Z mého pohledu, ale pokud například nemá podnik závazky (či nebude mít) v dolarech, představuje držba dolaru vytvoření rizika, nikoliv jeho snížení.

Pozoruhodný je souhlas autorky s „nákupem cizí měny na dluh do trezoru“. Tedy pořízení aktiva, které ponese úrokový náklad (úrok na úvěr), má nemalé jednorázové náklady (poplatek za směnu a za operace s hotovostí), nepřinese po dobu držení žádný výnos (neb bude ležet v trezoru, a ten úrok nevyplácí) a navíc s sebou tato investice nese náklady či rizika (trezor s velkou sumou peněz je totiž třeba dobře chránit a také pojistit).

Tato strategie bude aspoň neprodělávat jen tehdy, pokud hodnota dolaru proti koruně ročně získá několik procent (tedy řekněme mezi 50 haléři a 1 korunou na dolar). Zda je to reálné, ať posoudí každý sám (v porovnání s tím je naplnění rizika záporných úroků na bankovním účtu zjevně menší problém, který navíc lze řešit, až kdyby na něj došlo).

Myslím, že deset z deseti finančních profesionálů by za účelem diversifikace nedoporučilo držbu bankovek v trezoru, ale (v závislosti na ochotě investora riskovat a jeho horizontu pro investice) nákup akcií, dluhopisů v cizí měně nebo komodit. I na nich se samozřejmě dá prodělat, a to někdy citelně. Ale princip diversifikace tkví právě v tom, že rozložení aktiv „trefí“ jak trhy, které rychle porostou, tak samozřejmě i ty, které růst nebudou.

Podpora držby hotovosti v trezoru od autorky předjímá, že se dle jejího pohledu na svět asi může schylovat k válce či přinejmenším nějaké (ekonomické) revoluci. Možná má autorka na mysli třeba měnovou reformu nebo nějakou formu extrémní daně z hotovosti (což si sám nedovedu představit). Ale myšlenka, že se jí podnik vyhne tím, že do své bilance koupí dolary, které uloží do podnikového trezoru, je věru úsměvná.

Shrnuto a podtrženo, nad textem mi zůstává rozum stát. Jak nad jeho v textu nijak nepodloženým titulkem, tak nad tím, co autorka presentuje jako sice „extrémní“, ale též „vysoce preventivní“ (čímž zřejmě myslí snižující riziko) řešení. Doufám, že každý, kdo se aspoň trochu vyzná ve financích, vidí, že platí jen to první a to druhé ani zdaleka ne.

Pokud jsou podobné i další rady či příběhy, které pro inspiraci autorka v knize „Do důchodu s plnou kapsou“ uvádí, tak je mi líto těch, kteří její rady poslouchají. A opravdu mne mrzí, že autorka s takovými znalostmi a pohledy na svět patří k těm, kteří ovlivňují zřejmě názory části společnosti na opravdu důležité otázky. Naštěstí se zdá, že takovouto inspiraci podniky následující jen velmi zřídka. Dle textu, který nedávno na základě dat Svazu průmyslníků a ČNB uveřejnily Seznam zprávy, již téměř pětina transakcí mezi tuzemskými podniky probíhá v euru. Neb to odpovídá struktuře naší ekonomiky a snaze firem finanční rizika snižovat. Kolik firem na úvěr nakoupilo dolary, které uložilo do trezoru, se ve zprávě nepíše.