Jindřich Šídlo popsal ve své glose "nenormalitu" vládnutí / nevládnutí premiéra Babiše a jeho týmu. Psal o kauze jmenování, nejmenování či promlčení jmenování šéfa BIS, tedy šéfa jedné z nemnoha institucí, která má (na základě své práce, nikoliv PR nebo dojmu) důvěru velké části společnosti. Premiér zvažuje, že nerozhodne, a nechá rozhodnutí na vládě, která vzejde z voleb.


Samozřejmě, nerozhodnutí je forma rozhodnutí, a stejně tak jako jiná rozhodnutí má své důsledky. A vládu máme přece na to, aby vědomě rozhodovala, a nikoliv se tvářila, že když neudělá nic, tak se nic nestane. Ale ač jsem velkým fandou Jindřicha Šídla, dovolím si pár myšlenek k zamyšlení nad tím, zda toto rozhodnutí premiéra “nevládnout" si zaslouží kritiku.

V oblasti, která je mi nejbližší - ekonomice - bych byl moc rád, kdyby vláda občas (či dokonce často) nekonala. Premiérovo zcela nedomyšlené (a nebo domyšlené, ale cynické a neodpovědné) rozhodnutí o snížení daní, vytvoří mnohaleté bolení hlavy pro naše veřejné finance. A našlo by se více podobných rozhodnutí. Jen byla levnější, jako zcela populistické rozhodnutí o slevě na jízdném či navýšení valorizací důchodů (na místo toho, aby vláda takto vynaložené miliardy investovala do služeb, které kvalitu života seniorů opravdu zlepší).

Pokud před premiérem stojí, kvůli jeho osobní slabosti a nepřehlednému balíku služeb a protislužeb ve vztahu k presidentovi, fakticky jen rozhodnutí neudělat nic (a být za to kritizován) a nebo do funkce postavit člověka hrubě nekompetentního či (ještě hůř) člověka s pohledem na svět blízkým panu presidentovi, tak budu moc rád, pokud konat nebude. Je to jasné "second best", neb jako premiér by samozřejmě měl udělat to, co je v nejlepším zájmu země - tedy do čela důležité instituce jmenovat co nejlepšího člověka. Ale někteří lidé prostě nemají na to, aby správné věci dělali (a je pak tragédie, když se dostanou do důležitých pozic). Takže opravdu váhám nad tím, zda premiéra odrazovat od druhého nejlepšího řešení.

Mimochodem, tato epizoda ukazuje na jeden (naštěstí trvající) důležitý rozdíl mezi českým premiérem, a jeho "guru", Viktorem Orbánem. Pro maďarského premiéra neexistují žádné limity v tom, jak vládne. Jak z hlediska manipulativního a společensky nebezpečného PR (typu stavění většiny veřejnosti proti té či oné menšině), metod potlačování protivníků či neposlušného tisku, tak také z hlediska personální politiky, která je potřebná pro zajištění jeho zájmů (kde nominanti jeho hnutí obsazují nejen pozice politické, ale i ty, které by z podstaty věcí měly být obsazeny dle kompetence a s podmínkou osobní nezávislosti). Navíc se maďarský premiér zjevně snaží zajistit bezprecedentně silnou pozici svého hnutí (a myslím, že tím míní pozici svou) pro případ, kdyby prohrálo volby (o vzniku lidmi Fideszu ovládaných nadací se u nás též psalo).

Viktor Orbán by dle mého soudu ani chvíli neváhal, kdyby do důležité pozice mohl umístit loajálního spojence, a to zcela bez ohledu na to, zda má pro práci předpoklady. Pokud Andrej Babiš není s to rozhodnout správně, lze od něj považovat na první pohled zbabělé nerozhodnutí jako jistý projev odvahy a odpovědnosti. Bohužel, nikoliv častý.

Již dávno u nás totiž bohužel neplatí, ANO, bude líp (pokud nejde o to, že je lépe jen někomu, třeba příjemců dotací). Bohužel bezesporu platí, ANO, může být hůř. Již to, že v čele parlamentního výboru, který s rozhodování v této důležité věci premiérovi pomáhá stojí poslanec hnutí SPD.