Více než dekádu poté, co si Andrej Babiš za pomocí dotací EU, určených pro malé a střední firmy, uskutečnil svůj nejlepší nápad, stále nevíme, zda se tím on, a nebo někdo jiný, dopustil trestného činu.

Je frustrující, že náš policejní a právní systém není s to přivést před soud (či srozumitelně vysvětlit, z jakého důvodu tomu není třeba) na první pohled velmi jednoduchý případ, pokud jeho aktéři do hry zapojí dostatek právníků a dalších pomocníků. A to ani za několik let, co na tom orgány státu, snad intenzivně (a tedy ne levně), “makají".

Skoro stejnou dobu si státní orgány nejsou též schopné poradit s tím spojeným, a opět na (můj) první pohled zcela zřejmým, daňovým podvodem, kterého se holding Agrofert dopustil, aby na úkor nás ostatních pomohl svému majiteli při plnění jeho snu nějakou tu desítku milionu ušetřit.

Má to jen dvě vysvětlení:
1. Je to u nás takto normální. V kauzách pana premiéra se během let skoro nic neděje (stejně jako ve stovkách jiných případů). Možná, že i po dalších letech Andeje Babiše ve vrcholové politice, oslavíme mnohá kulatá výročí od okamžiku, kdy se možná stal či možná nestal trestný čin. Neb tímto způsobem to u nás chodí a pokud se náhodou něco z podobných kauz dostane k soudu, aktéří, obrazně či fakticky řečeno, mezitím zešediví.
Znamená to, že pokud člověk u nás provede na první pohled protizákonnou operaci, ale vybaví se opravdu schopnými právníky, je jakýkoliv verdikt, který by ho adekvátně potrestal (nebo očistil) v nedohlednu.
Je to hrozný obraz naší země. Neb právní stát není jen o zákonech a teoriích, ale též o reálné možnosti se dobrat spravedlnosti a to v přiměřeném čase. A musí to platit pro všechny bez vyjímky.
Podnikání v takovém státě (pokud nejste s to se obklopit armádou právníků či lidmi "jiných profesí") je složité, drahé a nebezpečné. Složité, drahé a dlouhé je také získat právní posvěcení na věci, které jsou věcně zcela správné, jako je třeba stavba silnice nebo nových bytů - na což draze doplatí jen a pouze ti, co chtějí bydlet nebo třeba autem či vlakem někam dojet. Je to celé opravdu frustrující. Je to též velmi drahé. Možná tedy výše uvedené vysvětluje, proč naše ekonomika, ke škodě našich občanů, dlouhodobě tak mizerně roste.

2. Paradoxně z jistého pohledu by se mohla jevit jako lepší varianta, kdyby platilo, že tato nepochopitelná "neproduktivita" státních orgánů by se týkala jen oblasti zájmů pana premiéra. A pro ostatní by náš stát fungoval naopak lépe (tedy samozřejmě hůře pro ty, co by něco špatného udělali). V kauze pana premiéra jde “jen” o to, že naše státní orgány neustály střet s agresivitou prosazování individuálních zájmů jednoho konkrétního člověka, který stojí v hierarchii dosti vysoko a přitom má neobvykle mnoho "aktivit", které by měl správně měl stát a jeho příslušné orgány řádně vyšetřit. Tato na první pohled “lepší varianta” by ovšem nakonec vůbec lepší být nemusela, pokud tedy nechceme, aby u nás vzniklo jiné státní uskupení - něco jako monarchie, s neplatností zákona pro monarchu.

V prvním případě je třeba hledat příčiny, proč systém, který se tváří jako plně funkční, funguje tak bídně. Bude to asi velmi složité - neb v našem “potěmkinově” státě vlastně vše existuje, zákony jsou napsány, pravidla jsou nastavena a instituce k jejich prosazování též existují, jen výsledek se jaksi, a skoro již systematicky, nedostavuje. A stejně tak jako prosazování změn směrem k lepšímu.

Pokud by naopak platila možnost druhá, mohlo by zdánlivě stačit, aby občané osoby, které skýtají možnost konfliktu zájmu státu (nás všech), nenominovali do nejvyšších funkcí. A nebo, aby zákonodárci zavedli opravdu funkční úpravu konfliktu zájmů a tudíž by politici neměli důvod policii či justici “kvůli sobě” ovlivňovat. Zdá se to o něco snazší, než řešení problému prvního.

Ve hře je ale bohužel i možnost, že pokud náš systém opravdu ve střetu s Andrejem Babišem tak silně selhal, začne být takový typ chování - tedy neřešení problémů vlivných lidí - stále více považován za normální. Ne, že by neexistovaly náznaky toho, že se tak již neděje, ale kauzy Andreje Babiše a jejich “neřešení” v tomto představuje zcela novou kvalitu. Jde v nich o sumy vskutku nevídané (pokud jde o peníze unijní či české dotace) a navíc, z pohledu mnohých vyplácené “legálně”, nikoliv ve formě milionů v krabici s vínem. Z problémů, které způsobila hlavně nereakce státu, na trable vlivného jednotlivce, se totiž zákonitě stane problém systémový. A naši zemi (v oblasti práva a právního státu, ale poté i dalších) začne posouvat cestou na východ. A to bude opravdu hodně drahé, ve všech směrech.

Pokud platí jakákoliv z možností, které jsem uvedl, což nekonání našeho státu ve vztahu ke kauzám pana babiše naznačuje, nic dobrého to o zemi, kde žijeme, neříká. A svým způsobem to potvrzuje, že fatální selhání ze strany státu v případě pandemie nebylo náhodou.

Ano, geograficky řečeno, nedaleko od východu opravdu jsme, ale kvůli špatnému fungování státu v řadě oblastí se můžeme k tomu, co je často (z hlediska mnoha zemí, které na této geografické straně jsou, velmi neférově) označováno jako “východní fungování státu” rychle a ve stále větší míře dopracovat.