Stovky miliard deficitu, které způsobila zcela špatná politika této vlády, a které bude muset řešit (=vymazat) vláda následující, zdá se znepokojují jen málo lidí. Přitom, tento průšvih zaplatíme my všichni z našich kapes. Navíc k tomu, stavět volební kampaň na tom, že rozdám ještě více neexistujících peněz ze státního rozpočtu, je opravdu cynické.


Možná, že to část lidí znepokojuje, ale protože se mnoho našich politiků snaží před občany zatajit, co to je státní rozpočet (peníze nás všech) a že vláda peníze netvoří, nýbrž jen spravuje, nepoptávají konkrétní představu po tom, jak řešení může vypadat.

Co by byla má „hitparáda“ nutných kroků (ve formě, která je snad srozumitelná a bezesporu realistická):

1. Podstatné zpřísnění rozpočtových pravidel tak, aby v normálních časech nemohla vláda a parlament naše společné finance devastovat (spíše přes nepřekročitelné výdajové limity než strukturální deficit, v duchu návrhu Evropské fiskální rady)
2. Jasná a těžko překročitelná pravidla pro penze tak, aby se tato největší položka rozpočtu nestala další koblihou či zmrzlinou politického marketingu
3. Revize výdajových položek rozpočtu, pravidelné posuzování jejich efektivity a priority, s cílem podstatně snížit zejména provozní výdaje a zvýšit efektivitu peněz, co stát vydává. Jde samozřejmě o systém nikoliv o jednorázový krok
4. Efektivnější výběr daní s tím, že pozice „férových“ poplatníků musí být jednodušší a náklady se musí snížit
5. Revize plánovaného využití unijních fondů (zhruba 1000 milliard). Zásadně omezit dotace velkým firmám a směřovat peníze do efektivních výdajů (z hlediska růstu i dlouhodobých cílů). Možnost urychlení růstu ekonomiky touto cestou by byla zásadní pomoc s řešením problému s rozpočtem
6. Posouzení toho, zda je nastavení daňového systému konzistentní s našimi cíly (zejména klimatickými), pokud ne, provést daňově neutrální úpravy ve směru vyšší konzistence našich politik

Férová otázka je, zda i to nejlepší provedení těchto kroků je dostatečné na to, abychom v dalších, řekněme 4 letech, dostali rozpočet tam, kde má být. Tedy blízko k vyrovnanosti.
Férová odpověď je, že nevím. Teoreticky možná ano, prakticky možná ne. Proto je na stole otázka podstatnějšího snížení výdajů navýšení příjmů, a to způsobem, který co nejméně poškodí ekonomiky (u příjmů) či kvalitu života u nás a kohezi společnosti (u výdajů). Ale smysl dává nejprve učinit A (a to co nejvíce kompetentně) a pak B (s nemenší kompetencí, i když právě v těchto otázkách logicky hraje roli politické směrování toho, kdo vládne).

Nejhorší cestou je ale nedělat nic. Myslím, že hodně politiků právě tuto cestu lidem nabízí. Bude dražší a bolestnější. Doufám, že jim na to neskočíte.