Konflikt, který vznikl kolem rozšíření těžby uhlí v dole na dohled od našich hranic, není jen o uhlí, ani o neschopnosti polské či české vlády najít dohodu. Je hlavně o něčem, k čemu má mnoho našich politiků poněkud schizofrenní vztah. Je tím vláda práva. Dle mého soudu to je zcela zásadní společenský princip, bez něhož, dle rozsahu, v jakém nefunguje, může společnost, ale též ekonomiku zničit, paralyzovat nebo "jen" vážně poškodit.

Ve hře není to, že Praha, Berlín či Brusel zakáže Polsku těžit uhlí a vyrábět elektřinu, ale fakt, že existují vzájemně dohodnutá pravidla, která, aspoň do určité míry zajišťují, že novými aktivitami nebudeme dále devastovat životní prostředí. A právě na tato pravidla rozšíření těžby v dole Turów vinou chování polských úřadů narazilo.

Polsko totiž dle těchto pravidel nepostupovalo. A to je počátek problému, který byl následován neadekvátní (téměř žádnou) reakcí polské strany na varování ze strany institucí naší země či občanů (z počátku neziskovými institucemi a krajem), že stav není nejen věcně přijatelný, ale není ani v souladu s právem.
Zda poté, co naše země (dle mého názoru zcela správně) přivedla problém tam, kde je právo porušeno, tedy na úroveň EU, byla jednání mezi zeměmi adekvátní a snažilo se problém řešit, ví jen premiéři zemí (neb se z toho stala postupně velká věc, do které byli jistě zapojeni). Vzhledem k tomu, že obě země dnes velmi často hrají v Evropě roli toho, kdo v řadě věcí odmítá hledat dohodu, tedy kompromis, asi nikoho kolaps jednání nepřekvapuje.

To, že poté, co porušení práva není přijatelně řešeno, nastupuje soud, a poté, co začne pracovat, dobere se rychle ke zcela konkrétním rozhodnutím, je věc u nás nezvyklá, ale též vlastnost dobře fungující vlády práva. A je nyní na politicích, zda pochopí, nejen v tomto případě, že řešením není to, že se budeme vzájemně žalovat a pokutovat, neb to je poslední, krajní možnost, ale to, že budeme pravidla dodržovat a v případě konfliktů je rychle (dobrými, transparentně vyjednanými kompromisy) řešit.

Zní samozřejmě paradoxně, že v okamžiku, kdy cena elektřiny na "krátkém trhu" atakuje nebývale vysoké hodnoty, je ve hře požadavek na zastavení těžby v dole, který se na výrobě elektřiny podílí, ale to není vina ani české strany, která se snaží práva dovolat, ani soudu, který rozhodl. Je to vina jen a jen polské strany, nejen tím, že se chyby dopustila již na začátku, ale nenašla cenu, jak ji později upravit. Fungujícímu systému vlády práva totiž nezbývá, než přijmou "správné rozhodnutí" bez ohledu na to, že právě v tuto chvíli se z jiného pohledu úplně nehodí.

Bylo by logické, kdyby všichni, včetně našich velmi vlivných politiků, použili tento příklad k tomu, aby otočili ve svých prohlášeních, které potřebu dodržování práva u nás, tedy nejen českého ale též unijního (a též mezinárodních závazků, které jsme přijali) zpochybňují. Zejména tehdy, když se nám to, co z něj vyplývá zdánlivě či dokonce fakticky nehodí. Takováto reflexe by byla logická, neb "chybami se člověk učí". A selektivní systém, využívání principu právního státu, "když se mi to hodí", a popírání jeho legitimity a nezbytnosti jindy, není nic jiného, než jeho popření.

Ale této reflexi nevěřím. Proto spíše doufám, že notnou nekonzistenci v postojích v této oblasti zaznamenají ostatní lidé, a více se přikloní k tomu, že vláda práva je věc, ve které musí mít naše země zcela jasno. A musí platit vždy. A to, že na úrovni Unie se o tomto tématu stále více mluví, a též se koná, je přesným opakem toho, že nás Brusel (z vůle zemí, které práva a povinnosti v EU jasně nastavily) ohrožuje. Naopak, tento proces nás chrání, neb se snaží zabránit tomu, abychom se vydali na cestu, která může skončit jen špatně.