Vlády mohou stěží bez reakce přihlížet extrémně vysokým cenám energií. Ty budou znamenat, třeba v podmínkách ČR, zvýšení plateb za energie od firem a domácností o stovky miliard korun ročně. Prohloubit o desítky či stovky miliard pomoci státní deficity si bez rizika může dovolit jen málokdo. To je důvod, proč Evropská komise navrhla a představitelé zemí odsouhlasili, zavedení „mimořádných daní“. Jde v zásadě o dvě různé formy.

První je odvod z prodejní ceny elektřiny u „levných producentů“, kteří svým vládám mají odvést vše (či 90% toho), co utrží, nad 180 euro za megawatthodinu. Logika je, že extrémní ceny, které sice nyní (možná jen dočasně) klesly, nejsou „zásluhou“ výrobců, ale výsledkem zejména válkou vyvolané krize. A tak zisk z nich má smysl omezit. Jak přesně tuto platbu převede do českých zákonů náš stát, zatím nevíme, ale brzy uvidíme. Termín na zavedení je totiž konec roku.

Druhou je „solidární daň“ ze zisku. Ta se týká pouze a právě odvětví surové ropy, zemního plynu, uhlí a rafinérií. Daň se odvádí ze zisku nad průměrný zisk minulých let (ve čtyřech účetních obdobích začínajících 1. ledna 2018 nebo po tomto datu) zvýšený o 20%. Bude placena v roce 2022 a / nebo v roce 2023. Sazba daně musí být nejméně 33%.

Záměrně to píši takto detailně, protože rozhodnutí Rady není doporučení, ani návod, ale přesný popis toho, jak musí země postupovat (a nařízení též popisuje, jak peníze musí být použity). Znamená to, že země, stejně jako v případě jiných daní a poplatků, nemají prostor proto zavést i „jinou“, shodou okolností „podobnou“ daň pro jiné firmy, na jiné roky a s jinou sazbu. Důvod, proč se země EU takto rozhodly, je zjevný – pokud všechny země zavedou velmi podobnou daň, budou různé optimalizace zisku (čti obcházení platby daně) omezeny.

V těchto dnech se český návrh na naplnění této povinnosti daň zavést začíná rodit. Na co si při jeho schválení dát pozor? Především, na snížení rizika „nevýběru“ daně. V čem může být?

První riziko tkví v diskutované otázce zahrnutí zisku roku 2022 do této daně. Teoreticky to jde přímo (s rizikem, že soud to označí za retroaktivitu, i když lze argumentovat, že jde o legitimní reakci na vývoj způsobný nečekaným, vnějším šokem), či nepřímo, zohledněním toho, zda firma byla vysoce zisková v roce 2022, sazbou daně v roce 2023. Není to „krásné“, ani „elegantní“, ale stejně „nehezké“ je riziko, že firmy přesunou podstatnou část zisků z roku 2023 do roku dnešního. To totiž částku, vybranou státem na (v našem případě) stamiliardovou podporu firem a občanů může citelně snížit. Zároveň platí totéž pro případ, kdy budou firmy „šetřit“ část zisků na rok, kdy daň již uplatněna nebude (možná již 2024, u daně „evropské“).

Druhým případem tohoto typu je, že se země rozhodne uplatnit sazbu mnohem vyšší než určené minimum 33%. V případě, kdy jedna země bude danit mnohem vyšší sazbou (u nás se mluví o 60%), a jiná nižší, vznikne problém, pokud některé firmy budou operovat v obou těchto zemích. Převedení části zisku ze země jedné do druhé je totiž něco, co firmy umí. Obava, že třeba naše daňová správa, která si neumí poradit ani s jednoduššími problémy než je oprávněnost nastavení servisních či transferových cen, by zde asi tahala za kratší konec provazu, je velmi reálná.

Druhé riziko se týká situace, když země, jako je naše, je ve velmi špatné situaci a potřebuje „mimořádnou daní“ vybrat opravdu hodně peněz. Je reálné, že výnosy z „evropské“ daně totiž nepokryjí ani zdaleka náklady na podporu firem a domácností. Slíbená podpora proto prohloubí ve velké míře státní deficity, což by řada zemí, včetně naší, neměla riskovat.
Nad rámec „evropské daně“ tedy do hry vstupuje otázka, jak moc do firemních zisků nechat zakousnut „daň solidární, domácí“.

Zatím se zdá, že náš návrh se vydal cestou úzkého základu (daň platí jen málo firem) a vysoké sazby (ale zato zaplatí hodně). To je přepis ekonomické logiky „windfall tax“ pro banky, která se navrhuje stejně jako výrazné navýšení sazby daně zmíněné dříve.

Ponechme stranou, jak moc si „banky daň zaslouží“ nebo, jak moc riskantní může být „pustit jim žilou“ v okamžiku, kdy hrozí globální recese. Pokud se bude snažit stát, s cíllem zvýšit příjmy, zdanit úzké spektrum ekonomiky vysokou sazbou, riziko, že se firmy budou snažit daň citelně snížit, roste. Naopak, při zdanění širokého spektra firem (třeba všechny firmy, které nejsou malé nebo střední) sazbou nízkou (třeba „jen“ 20% na mimořádný zisk), se pro většinu firem zvýší efektivní sazba jen o málo, a úvaha o převodu části zisku „jinam“ ztrácí na atraktivitě.

Je třeba totiž vzít v úvahu, že zatímco „evropskou část“ daně zavedou všechny unijní státy stejně, a menší rozdíl v sazbě (řekněme mezi sazbou 33% a 45%) pak nehraje zásadní roli, v případě daně „domácí“ bude rozdíl proti zemím, které žádnou mimořádnou daň nezavedou, velký. A výběr daně tak ohrozí, stejně jako konkurenční pozici firem, které budou, najednou, zdaněny mnohem více než jejich konkurenti.

Velká diskuse o daních naši zemi teprve čeká. Dnes snad již nikdo nevěří, že náš státní deficit, který díky rostoucímu riziku světové krize, růstu averze k riziku a vysokým úrokům musíme dostat rychle pod kontrolu, lze snižovat jen změnami na straně výdajů.
Mimořádná daň není součástí tohoto řešení, jejím cílem je kompenzovat dočasné vysoké náklady na podporu firem a domácností (které by samozřejmě snížilo, kdyby pomoc byla lépe cílená a odstupňovaná, propojená s úsporami). Je ale důležité, abychom tuto dočasnou a nestandardní operaci zvládli co nejlépe. Ideálně plně kompenzovali náklady a způsobili co nejméně škod, které vysoké daně mohou způsobit. Vzhledem ke komplikovanosti nadcházející daňové diskuse je též důležité, abychom se naučili dělat „daňové věci“ transparentně, zdůvodněně a tedy ekonomicky co nejlépe. Jak moc se to zatím vládě a Ministerstvu financí daří, ať posoudí každý sám.