V médiích se objevila informace, že vzhledem k tomu, že vláda na příští rok přislíbila stropované ceny elektřiny, obchodníci zkouší rušit svým klientům fixní kontrakty. A to s poukazem, že „je to jedno“, protože stejně budou platit cenu stropovanou. Myslím, že to může představovat vrcholek ledovce jednoduché techniky, pomocí které mohou některé firmy úspěšně obrat stát (stojící si finančně opravdu špatně) o velké peníze.


Rušení fixních kontraktů klientům je samozřejmě těžko přijatelné, pokud by vedlo ke zvýšení nákladu pro odběratele. Ale rušení fixních kontraktů „není jedno“ ani v případě, kdy měl spotřebitel dojednanou cenu dodávky, řekněme, (bez DPH) za 6 korun, a tudíž vyšší cenu než je strop (5 korun) a tak by mu zdánlivě na změně nemuselo záležet. V tomto případě „to není jedno“ nikoli zákazníkovi, ale právě státu.

Aspoň trochu kompetentně fungující obchodník totiž má většinu spotřeby pro své zákazníky nakoupenou dopředu, aby mohl klientovi nabídnout cenu za dodávku. Kdyby nakupoval s velkým předstihem, tak nakoupil zřejmě za cenu nižší než 150 euro za MWH, a část dokonce i za cenu pod 100 euro (jak ukázala informace o prodejích firmy ČEZ), tedy mezi 2,5 a 3,75 Kč za kWh. Dokonce i „naředění“ této příznivé ceny nákupem části elektřiny za vysoké cenu z posledních měsíců, by nemusela průměrnou cenu dostat významně nad státem určený strop (i když k ceně nakoupené elektřiny je třeba připočíst i oprávněnou marži obchodníka, což cenu pro odběratele zvýší).

Dnešní cena roční elektřiny pro 2023 (5.10. EEX) je přitom na burze přes 400 euro (= 10 Kč za kWh). V případě, kdy obchodník přesvědčí klienta, aby se vzdal „fixu“ (na který má zřejmě obchodník, aspoň částečně, dopředu elektřinu nakoupenou za výrazně nižší cenu než je ta dnešní), může část, ne-li veškeré minulé nákupy stojící proti těmto kontraktům na burze legitimně prodat. Pokud by cena nakoupené elektřiny byla řekněme 200 euro, tak za 400 euro, tedy se ziskem 200 euro na MWh). Nakoupí ji pak znovu za dnešní ceny (nebo elektřinu může postupně kupovat na spotovém trhu). Vysokou cenu elektřiny pro zákazníka, vycházející z nových „drahých nákupů“, přitom dorovná stát.

Jak by vypadala velmi zjednodušená, hypotetická kalkulace této operace? Domácnosti u nás spotřebují přes 15 TWh elektřiny. Předpokládejme třeba, že se tento „trik“ obchodníkům povede u 1 TWh spotřeby (6,7%). Pokud by měl obchodník (či obchodníci) nakoupeno za 200 euro a prodal by za 400 euro (a opětovně pak takto dokoupil), zisk, který okamžitě realizuje dělá 5 korun za kWh, což u 1 TWh odpovídá zisku 5 miliard korun.

Pomineme-li, pro zjednodušení, zcela marži obchodníka (která je v praxi samozřejmě legitimní), tak by v tomto případě, pokud by obchodník zůstal u nakoupených kontraktů, stát nemusel spotřebiteli vůbec dorovnávat cenu elektřiny, jelikož 200 euro odpovídá stropu 5 Kč za kWh. Ovšem při „přeobchodování“ kontraktu by stát musel (pokud by cena setrvala na 400 eurech) zaplatit právě zmíněných 5 miliard na kompenzaci.

Ano, teoreticky existuje jistá pojistka proti takovémuto jednání obchodníků. Jak uvádí zástupci státu (třeba v textu HN ze dne 6. 10.), při určení kompenzace se nebudou zohledňovat „některé“ prodeje. Ale jak účinná tato „obrana“ bude a zda nepodchytí třeba jen ty, co s prodeji zaváhali nebo je udělali „nešikovně“, není jasné (a to, že stát bude hojně kompenzovat spekulující obchodníky kteří „nenakoupili předem“, se zdá být jasné).

Jak tedy bude nakonec vypadat snaha kompenzaci určenou obchodníkovi za stropované ceny očistit o různé účelové nepravosti se teprve ukáže. V praxi oddělit obchody účelově směrované „proti státu“ od těch legitimních, nebude snadné. A to zejména u obchodníků, kteří aktivně a hodně obchodují. Bohužel, možnost včas určit datum, od kterého prodeje elektřiny pro rok 2023 nebudou zohledněny, stát promeškal (ani to by nepomohlo proti hrozbě antidatování některého typu obchodů).

Otázkou mohou být i kapacity na „státní obranu“. Ty lze hledat spíše v oblasti daňové správy než ERU (který si mj. neporadil ani s riskantním podnikáním firmy Bohemia energy, jejíž pád u nás energetickou krizi odstartoval). Pokud si ale neuměla česká daňová správa poradit se zjevně účelovými (ke snížení daní) korunovými dluhopisy, není sto ani dostatečně doložit případ snížení daní přes masivně nadsazené účty za reklamu (u jedná farmy kousek od Prahy), očekávat od úředníků korektní (jak ke státu, tak obchodníkovi) rozpletení cen za nákupy elektřiny, je dost optimistické.

Trable s realizací české protikrizové podpory tím, bohužel, asi nekončí. Zcela zásadní roli v ní totiž bude hrát schopnost vybrat (opět korektně ke státu i výrobci) v EU dohodnutý odvod z „inframarginálních zisků“. Tedy peněz utržených výrobcem elektřiny s cenou nad 180 euro (mimo elektřiny z plynu).

I zde totiž vstoupí do hry také prodeje (faktické nebo pomocí finančních nástrojů) za mnohem nižší ceny, které se odehrály v minulosti. „Zdanit“ tuto elektřinu, která je již dlouho v dobré víře prodaná, je nejen nekorektní, ale pokud by k tomu důsledně došlo, pro výrobce likvidační. Proti oprávněnému zohlednění takovýchto obchodů ovšem stojí i opačné riziko. Tedy možnost firem tento typ odvodu snížit a zisk přesunout tam, kde nebude tímto vysokým odvodem zatížen (třeba prodejem blízké firmě za nižší cenu). Zatímco v prvně uvedeném případu obchodníků s elektřinou (či plynem) se jedná o stovky GWh a tedy jednotky miliard korun možných nekorektních zisků obchodníků (proti nimž je náklad státu), zde jde o TWh a tedy řád desítek miliard. Hledat rovnováhy mezi neférovým „předaněním“ výrobce a tolerancí útěku od odvodu miliard korun do státní kasy, nebude vskutku triviální.

Ale bude to důležité. Naše státní kasa si nemůže dovolit přijít o peníze, které by do ní měly zamířit. A proto doufám, že jak přesné texty zákonů (které již snad vznikají), tak postupy finančních či jiných úřadů (a metodiky pro plátce) jsou připravené nebo budou brzy hotové. A že budou co nejvíce neprůstřelné. Zaváhání by stálo státní pokladnu miliardy. Poplatníků, kteří velmi rychle využijí jakýkoliv prostor pro snížení daně, někdy dokonce na hraně legality, není nikdo málo. Navíc i to, že se u nás nevede debata o možnosti dostat pod tyto speciální protikrizové daně zisky z roku 2022 představuje další komplikaci. Možnost přesunout zisk z roku 2023 o rok dříve není často složitá a bylo by naivní se domnívat, že na tom nejedena firma již pracuje.