V rozhovoru pro DVTV ministr financí osvětlil, že priorita jeho politiky byla „upřednostnit pomoc lidem před rychlejším snižováním dluhu“. Ponechávám přitom na čtenáři, jak vůbec obecně posuzuje „pomoc lidem“ pomocí „růstu dluhu“, jehož náklady neplatí nikdo jiný než právě lidé, kterým vláda dle svého soudu pomáhá. Ekonomicky ale logika pomoci „lidem“ (i firmám) v hluboké krizi dává smysl. Pokud je provedena dobře, a ve správnou dobu, může podstatně menší množství státem vydaných peněz uchránit před ztrátou velkého množství peněz domácnosti i firmy .A tím nakonec i stát.

Musí jít o jednorázovou podporu, která bude, v ideálním případě, vykompenzována rozpočtovými přebytky v dalších „dobrých“ letech. V realitě nejen naší země je mnohem pravděpodobnější, že k tomu nedojde. A tak se jednorázové „podpory“ promítnou do navýšení dluhu. To není zadarmo. Dnes Česká republika za svůj dluh platí mezi 6,3 % (roční úrok) a 4,6 % (10 letý úrok), což znamená, že za „pomoc“ v rozsahu 100 miliard bude rozpočet, za dnešních podmínek, platit zhruba 5 miliard každý následující rok (s tím, že úrok postupně, dle způsobu financování částku mění). Pro porovnání - v dnešním rozpočtu 4,3 miliardy odpovídají podpoře stavebního spoření, 5,7 miliard činí příspěvek na důchodové pojištění a 7,5 miliard stojí podpora v nezaměstnanosti.

Vyjádření ministra však neobjasňuje, že problém našeho deficitu (295 miliard) není způsoben dominantně jednorázovými výdaji, ale tak zvaným strukturálním schodkem. Tedy tím, že výdajová politika státu není dostatečně pokryta nastavením příjmů. Tento nesoulad dnes prakticky s jistotou překračuje 200 miliard korun (mj. o 20 miliard narostl rozhodnutím o tzv. výchovném). Vznikl částečně „salámovými“ malými kroky minulé vlády, ale především zrušením superhrubé mzdy. To tvoří nejméně třetinu strukturálního schodku. „Nepochopení“ rozdílu mezi jednorázovými podporami a strukturálními změnami projevila bohužel česká vláda již během Covidu, kdy právě strukturálními kroky (včetně rušení daní) nahrazovala cílené, dočasné, krizí zdůvodnitelné výdaje.

Důsledky tohoto nikoliv dočasného deficitu jsou ničivé. Díky vysokým deficitům vzroste náš státní dluh zanedlouho na skoro 3 000 miliard korun, z čehož takřka polovina jde na úkor hospodaření od roku 2020 (v toto období stát vytvořil stejný dluh, jaký vygenerovala naše země od svého vzniku). Za dalších 10 let by jej deficity kolem dnešní výše opět zdvojnásobily (přičemž předpoklad, že strukturální deficity se „samy nominálně zastaví“ a neporostou třeba s inflací, je dost optimistický).

Při dnešních úrocích by obsluha dluhu 3 000 miliard stála 150 miliard korun, to je trojnásobek toho, co letos rozpočet plánuje. A je to mnohem více než třeba dnes státní rozpočet vybere na dani z příjmu fyzických nebo právnických osob. Prakticky stejně jako byl letos rozpočet pro platy placen přímo ze státního rozpočtu.

Zkrocení strukturálního deficitu lze provést jen „strukturálními“ kroky, tedy systémovým a trvalým snížením výdajů či navýšením příjmů (samozřejmě pomůže, pokud rychle poroste ekonomika, ale politici dosažení tohoto cíle se nejen v naší zemi hledají nesnadno, sázet nato tedy nejde).

Jakkoliv tedy existují důvody pro jednorázové, dobře směřované pomoci státu občanům a v dnešní situaci i firmám, bylo by tragickou chybou podcenit potřebu snižovat strukturální schodek. Už jen rezignace na tato potřebná opatření pro rok 2023, kdy strukturální deficit zjevně vzroste, výrazně sníží možnost dnešní vlády jej do konce mandátu snížit. Redukce výdajů a růst daní nejsou jen nepopulární, ale také brzdí růst ekonomiky. Je tedy jen určitá míra „oprav“, kterou lze v jednom roce bez většího ekonomického rizika provést. Obvykle se dlouhodobě počítá se změnami kolem 0,5-1 % HDP, což dnes činí 35 –70 miliard (dopad na růst samozřejmě záleží na struktuře opatření). Protože ke snižování strukturálního schodku příští rok asi nedojde, zbývá na snížení schodku vládě jen rok 2024 a volební rok 2025. Snížit strukturální schodek z dnešní úrovně 200+ miliard na aspoň 100- ve dvou letech (včetně roku volebního), aniž by to příliš poškodilo růst ekonomiky (nemluvě o politických důsledcích), je úkol nesnadný.

Nevyužít rok 2023 ke snížení strukturálního schodku v kombinaci s dočasnou podporou, cílenou na krizí nejvíce postižené, je tak opravdu velká chyba. Zejména proto, že naše země stojí na pomyslné dluhové křižovatce.

Ekonomická data ukazují zajímavý příklad země, která byla s to během dlouhé a nesnadné doby (od 80. let), držet svůj dluh, stejně jako naše země, relativně nízko (kolem úrovně 40 % HDP). Té zemi se od roku 2008 podařilo zvýšit schodek na takřka 100 % HDP. Tou zemí je Spojené království. Bez rychlých a dostatečných kroků ke snížení strukturálního deficitu bude naše země nenávratně na cestě, kterou se půl druhou dekádou vydal Londýn. Byla by to neomluvitelná chyba, která by naši zemi poškodila. Vniveč by vyšla veškerá nelehká snaha minulých vlád držet dluh pod kontrolou. Důsledky této chyby nelze vyvažovat nepopularitou potřebných opatření. Doufám proto, že se česká diskuse velmi rychle přenese od otázky „zda konat“ (a výmluv, „proč to nejde“) k tomu, jak potřebné změny co nejlépe a rychle uvést v život.