Krize s sebou nesou nejen škody, strádání a někdy i tragédie, ale také velké změny ve společnosti. Překvapivě k nim patří i nemalé přerozdělení bohatství. A přijde mi zvláštní, jak málo se o tom vzhledem k rozsahu tohoto procesu mluví.


Nelze opomenout, že ve snaze směřovat pomoc k těm nejvíce postiženým domácnostem i firmám (zejména menším) jak v době covidu, tak hlavně v energetické krizi, neselhala jen naše země, ale aspoň v Evropě skoro každý. Selhání to je drahé. Nese s sebou vedle „nadbytečné“ pomoci těm, kteří by se bez ní obešli, zbytečně velký růst státního dluhu (a někdy navíc i riziko, že nepovede k úsporám energií, které dnes Evropa potřebuje). V neposlední řadě je také nositelem komplikací v rámci boje centrálních bank s inflací – čím více peněz (na dluh) stát do ekonomiky pustí, tím vyšší musí být měnová restrikce, aby inflace klesla.

Dle Evropské komise byla jen méně než třetina pomoci v EU "adresná", tedy poskytnuta v závislosti na tom, jak příjemce krize zasáhla. Koluje ale i další číslo. Protože je Komise poněkud velkorysá v tom, co je „adresné" a co naopak „plošné“, ukazuje údajně alternativní, „přísnější" propočet, že pouhá desetina státních peněz hledala příjemce dle jeho konkrétní situace.

Znamená to, že SMSky informujícími příjemce o tom, že zaplatí o pár stovek korun méně díky „úspornému tarifu", jsou posílané lidem s milionovými příjmy, obrazně řečeno, napříč Evropou. Stejně tak se dotací na cenu elektřiny dočkají kavárny, kde stojí latte stovku, ziskové softwarové firmy, a pokud si státy nedají pozor, mohou dojít třeba i k pobočkám bank (což by se stalo, pokud, by v rozporu s pravidly EU chtěla naše vláda nastavit strop pro veškerý odběr elektřiny na nízkém napětí).

Existují různé hypotézy o tom, proč k tomu došlo. Ale vzhledem k tomu, že se o samotném fenoménu prakticky nemluví, nezkoumá se ani to, která z nich dává největší smysl.

Nejperverznější by bylo, pokud by přesun bohatství od nejchudších k ostatním byl politickým cílem, což asi můžeme zavrhnout. O stupeň „méně špatná" je hypotéza, že politici ve stresu z krizového rozhodování rozsah přerozdělení podcenili (neb politická rozhodnutí předcházela pohledu na jejich důsledky). To si lze reálně představit a jistě to částečně i platí. Jistě to neplatí třeba pro specificky český „penězovod", který se skrývá pod "zrušením superhrubé mzdy" a s tím spojenou daňovou podporou lidí s vyššími a vysokými příjmy, financovanou dluhem, tedy všemi.

Lze namítnout, že v tak velké krizi, jako je třeba ta energetická, dává jistá míra plošné podpory zasahující i střední třídu smysl, neb jinak by hrozil propad její nemalé části níže v příjmové hierarchii. Nicméně, odpovídající by v takovém případě byl spíše opačný než Evropskou komisí zjištěný podíl „cílené" a „plošné" podpory. Třeba takový, kdy by plošné podpory činily třetinu podpory celkové.

Nelze ani vyloučit, že dosažený výsledek, který se možná ani části politiků nepozdává, je též částečným produktem efektivního tlaku některých zájmových skupin, které měly na plošném designu podpory vlastní zájem (připomeňme, že zástupci podnikatelů nesou s velkou nelibostí model podpory, který se váže na prokázání růstu nákladů, a preferují „plošný strop" dotující za státní peníze zisky i firem, kterým příjmy krizí rostou nebo situaci zvládají vlastními silami).

Myslím si ale, že největší roli hraje poslední z hypotéz. Tou je, že stát buďto není s to „vymyslet" cílené podpory, anebo je neumí efektivně realizovat. Je-li tomu tak, a jistě v tom hraje roli hlavně druhý z faktorů, je to tristní. Státy dnes „obtěžují" své občany i firmy s povinností předávat údaje prakticky o všem. Část dat je přitom v širokých, nesmírně nákladných a poměrně ucelených registrech. Z praktických důvodů jsou samozřejmě digitalizovány také systémy hlavních hráčů v energetické krizi (distributorů a obchodníků s energiemi) a na jejich fungování dohlíží státní dozor (ERÚ). Platby za dodávky pak probíhají přes finanční a platební instituce, banky či poštu. Stát by měl být schopný dostat se poměrně přesně k tomu, jaký dopad má krize na jednotlivé domácnosti a přes firemní data i na podniky. Data tedy jistě existují, stejně jako náklady spojné s tím, že je občané i firmy poskytují. Ale schopnost tato data efektivně využít, ušetřit státu miliardy směrované na zbytečnou plošnou podporu, nastavit podporu ve výši odpovídající lépe „škodám“, které domácnosti i podniky zažívají a snížit i riziko, že se nebude dařit zkrotit nebezpečnou inflaci, se nedostavila. Nejen u nás.

Je to smutný výsledek. Do digitalizace třeba náš stát investuje desítky miliard korun daňových poplatníků (a další miliardy z unijních fondů). "Systém" ale dnes není s to pomocí dat přesněji cílit podporu těm, co ji nejvíce potřebují. Cest k tomu, při možnosti využít data, by bylo mnoho. Od pouhého přímého oslovení těch, kteří dle třeba svého příjmu nebo sociální situace mohou čelit finančním problémům kvůli vysokým cenám energií až po třeba automatické nastavení některých cílených plateb. Zavedení ex post testu na dosažený příjem (například rodiny) by zase mohlo sloužit jako cesta k odstavení lidí s vysokými příjmy od jinak plošných podpor, které by mohly být poskytnuty zálohově. Tato cesta by vedla k efektivnějšímu využíti státní podpory (která je financována dluhem), Mohla by i snížit riziko, že velká část lidí se k podpoře nedostane kvůli neznalosti toho, co stát v rámci krize poskytuje.

Nevyužívání dat státu vede navíc ke smutné realitě, která ovlivňuje samotný design podpůrných politik. Zdá se totiž, že k tomu aby stát získal povědomí o sociálních důsledcích krize, musí se na místo pohledu do svých dat ptát nezávislých výzkumníků (nebo, a to je zcela špatné, řídit se dle pocitů či zpráv médií).

Ekonomická data naznačují, a je to logické, že chudší lidé jsou krizí postiženi velmi citelně a malý podíl cílené pomoci tento stav jen zhoršuje. Státy mají samozřejmě jen omezenou možnost lidem i firmám ekonomicky pomoci, u nás je navíc kvůli stavu rozpočtu toto omezení výrazné, ale pokud se vynaložená suma rozdělí plošně „mezi všechny", na ty nejvíce postižené zbyde logicky málo. A když jim navíc stát ještě ztíží situaci tím, že přístup k podpoře „zkomplikuje" nebo jen neučiní ho „jednoduchým“, není pak složité pochopit, že společenský náklad na tuto (i minulou) krizi bude značný.

„Vedlejší výsledek“ krizí, tedy přerozdělení bohatství od nejchudších ke zbytku společnosti, si zaslouží o poznání větší pozornost (zajímavý text o tom do magazínu Reportér napsal David Klimeš). Jasný by měl být i požadavek, aby digitalizace státu nevedla jen k „propálení“ desítek miliard korun, ale k tomu, aby stát mohl, v krizích jako je tato, postupovat racionálně, rychle a kompetentně.