V rozhovoru s ministrem dopravy v HN (7.2.) padla mimo jiné (a i to jiné stojí za přečtení) otázka na KlimaTicket, kterým se některé země snaží přilákat více lidí cestujících auty na hromadnou dopravu. Což je mimochodem pro klima mnohem důležitější než přechod ze spalovacích aut na elektromobily.

Odpověď pana ministra asi nikoho nepřekvapí: “ Česko si ho nemůže dovolit. Je to mimořádně nákladný projekt.“

Troufnu se mít s touto odpovědí „problém“. A to bez ohledu na to, že nevím, zda bych vznik „českého ticketu“ podporoval. A to z mnoha důvodů:

1. Náklad na takovýto projekt přeci závisí na tom, kolik by tento „ticket“ stál (třeba dnes stojí roční jízdenka u Českých drah 21 990 Kč a tu zjevně nabízí ČD na „své riziko“, což dávalo panu ministrovi možnost odpovědět na tuto otázku zcela jinak). Pokud má Ministerstvo dopravy (MD) analýzy, kolik státní podpory by vyžadoval „ticket“, který by k většímu přesunu lidí na železnici, stál (začínají na výzkumu, na jaké ceně by začal „fungovat“), byla by to užitečnější informace než nicneříkající, leč kategorické výroky tohoto typu.

2. Při propočtu nákladů, který by mělo ministerstvo tak jako tak předložit, je dobré uvažovat i o „výnosech“. Třeba z pohledu snížení emisí a škodlivin, možnosti stavět méně silnic a parkovišť ve městech, kde mají pozemky již pomalu astronomickou hodnotu, nebo i mimo ně (kde lze obvykle půdu využít více smysluplně).

3. Je pozoruhodné, že stát si „nemůže dovolit“ podporu jízdenky, která posílí využívání vlakové dopravy na střední a delší vzdálenost, zatímco česká města mají na opravdu velkorysé dotování dopravy hromadné (až za ceny, které opravdu ekonomický smysl nedávají). Zní to jako „jeden stát a dva systémy“. To není zrovna dobrý model.

4. Termín „mimořádně nákladný projekt“ stojí také za úvahu. Už proto, že právě takové projekty u nás nejsou žádnou výjimkou. Jeden z pro stát nejnákladnějších v poslední době bylo zrušení superhrubé mzdy, které státní pokladnu (samozřejmě, ve prospěch občanů – zejména ale těch s vyššími příjmy) připravilo o sumu mezi 50 a 100 miliardami. Když se podíváme na oblast dopravy, stát si naopak „mohl dovolit“ třeba zrušení silniční daně na auta do 3,5 tuny, čímž je v soutěži mezi typy dopravy podpořil – na úkor státní kasy. Dále třeba nikdy nezavedl zdanění nových aut podle emisí. To už je přitom v části zemí EU, které nahrazují ekonomicky korektní zdanění externalit, obvyklé... Jakkoliv je naše státní kasa, zejména vinou minulé vlády, v katastrofální situaci, nejde o to, že by na „klimaticket“ nebylo. Jde o to, že priority vlády v dopravě jsou zcela jinde.

Koncept státem silně podporované ceny některých statků je nebezpečný, a měl by se využívat s velkým rozmyslem. Stejně tak státem uvalené „zvýhodnění“ využívání statků jiných, které nepokrývá společenské náklady (třeba zmíněná ignorace externalit). Proto není diskuse nad tím, zda nějakou formu „klimaticketu“ u nás využít vůbec jednoduchá. Ale jak je patrno z těchto zjevných argumentů, nelze ji odbít jednou větou.

Mimochodem, když počítám, kolik otázek se v daném rozhovoru týkalo silniční dopravy a automobilismu (20) a dopravy vlakové (5), vidím, že zjevný nepoměr ve váze témat bohužel není jen ve způsobu odpovědí pana ministra, ale i v tématech, které zajímají novináře. A tak se mi proto zdá, že téma „klimaticketu“, které by mohlo přinést zajímavou debatu o tom, co a kde má a nemá náš stát podporovat, je již předem odsouzeno k záhubě. Bohužel.

Rozhovor s ministrem dopravy ČR, na který odkazuji, naleznete zde.