Část první – velká čísla na úvod:

Letošní státní rozpočet je navržen s deficitem 295 miliard (za touto hodnotou MF stojí, i když na stranu výdajů i příjmů, proti plánu, padly výdaje na energetickou krizi. MF věří, že se vzájemně "vyruší", čemuž pomohla i obří dividenda ČEZ). Dnes jsme na deficitu těsně pod 200 miliard, vyloučeno tedy splnění cíle není (hlavně kvůli obrovskému poklesu cen energií).


V roce 2022 byl vládním plánem schodek 280 miliard. Po změnách (částečně spojených s Ruskou agresí na Ukrajinu) měl ale rozpočet směřovat ke schodku o skoro 100 miliard vyššímu, a nakonec skončil na 360 mld. Pro porovnání, mezi lety 2013 a 2019 hospodařil sektor českých státních institucí v průměru s vyrovnanou bilancí. Z ní pak sklouzl k obrovským schodkům počínaje rokem 2020 (částečně spojených s pandemií a s ruskou agresí na Ukrajinu). Poslední díl skládačky dat je pak vládní konsolidační balíček. Dle slov členů vlády měl zlepšit situaci státního rozpočtu o 98 miliard (tuto sumu uvádí ministr financí Stanjura a třeba i vicepremiér Bartoš).

Z tohoto pohledu je překvapivé, že se pro rok 2024 rodí rozpočet s deficitem kolem 250 miliard. Tedy se schodkem o 45 miliard nižším, než je letošní plán (a jen mírně nižším, než byl „předkrizový“ rozpočet pro rok 2022). Klesl by tak jen o polovinu sumy, která je v kontextu "balíčku" zmiňována. Nad to ještě panuje velká nejistota ohledně toho, zda je snadné se na toto uváděné číslo dostat. Jde třeba o problém "jak snížit dotace" (třeba ty na obnovitelné zdroje z minulosti), či zda nejsou některé plány (třeba škrty do školství) poněkud "ambiciózní" (lépe řečeno, kontraproduktivní). 

Část druhá – Proč to nehraje?

Zdá se, že deklarované úspory "balíčku" nejsou uspořené peníze proti "dnešnímu stavu", ale asi často proti jeho extrapolaci, tedy proti letošním výdajům navýšeným dle určeného klíče (pak vypadá šetření větší). Druhak, design balíčku vůbec nepracoval s mnohdy správnou ambicí vlády některé výdaje zvýšit, hlavně pak ty na obranu.

Toto mohou být dva z důvodů, proč je zlepšení rozpočtu viditelně nižší než prezentovaná velikost balíčku. Nad to bude zajímavý pohled na makroekonomické pozadí návrhu. Tedy jak jeho tvůrci pohlíží na růst ekonomiky, úroky a další důležité proměnné. A zda je zde spíše prostor pro lepší výsledek, anebo, zda nejsou předpoklady spíše na optimistické straně.

Ke kompletnímu obrázku je třeba připomenout, že data, o kterých se vede diskuse, jsou čísla „účetní, hotovostní“. Ekonomicky relevantnější je unijní systém pro veřejné rozpočty ESA 2010 (jeho poslední verze), který zahrnuje například i vzniklé závazky a pohledávky. Je totiž otázkou, zda diskutovaná rozpočtová data nenechávají některé státní „výdaje“ stranou (třeba náklady v oblasti energetiky, které na sebe prostřednictvích různých institucí vzal stát). Deficit vykazovaný eurostatem, který se poměřuje k maastrichtským kritériím a pracují s ním finanční analytici, totiž nejen nad rámec hospodaření státu zahrnuje třeba města, obce, zdravotní pojišťovny a další státní instituce (ty první obvykle schodek snižují), ale navíc se počítá právě v systému ESA.


Část třetí – kam jsme se dostali?

Přes velkou a bezesporu chvályhodnou odvahu vlády rozpočet začít "opravovat", není výsledek zrovna skvělý: balíček, který vyvolal velkou kontroverzi, přivede rozpočet ke schodku jen o zhruba 4 desítky miliard nižšímu než letos (a to bez nákladů na energetickou krizi a její dopady na zpomalení ekonomiky) a mírnému zlepšení proti původnímu vládnímu plánu pro rok 2022. Je to také výsledkem toho, že balíček vznikal "od spodu", tedy kombinací "přijatelných" opatření, a ne "ze shora", tedy s cílem na konkrétní redukci deficitu, který diktuje rozsah opatření. Vzhledem k tomu, že další rozpočet bude volební, tak to bohužel vypadá, že dědictví této vlády bude v oblasti dluhu jen o něco lepší než v případě té minulé. 

Naplno se potvrdilo, že kombinace velkého snížení příjmů státu (snížením daně z příjmu) a populismu na straně výdajů (hlavně penze), které se ve většině odehrály v minulém období, se "bezbolestně" vyřešit nedá. A to ani přes vládní snahu (ohraničenou ideologickými mantinely). Ti, co říkali, že vykompenzovat snížení daně umí snadno a mají na to plán, nemluvili pravdu. I kvůli tomu dnes není náš rozpočet ani na dohled bezpečných vod. A to může mít nedobré důsledky.

Část poslední – Co to značí pro budoucnost? 


S tím, jak se většina světa dostala do období vyšší inflace a zřejmě na delší dobu vyšších úroků, skončilo období fiskální bezstarostnosti. Během něho bylo složité řadě politiků vysvětlit, že hospodaření na dluh, i přes to, že z něho mnoho zemí platilo minimální úrok, není dobrý model. Důsledky pro státy, které byly takto řízeny, jsou citelné, neb vysoký dluh při vyšších úrocích představuje obrovskou zátěž.

ČR k vysoce zadluženým zemím zatím nepatří. A tak nejsme zvyklí na to, že velkou část daňových příjmů „pozře“ platba za úroky z minulých deficitů. Ale situace se bohužel bude asi měnit.

Především, návrh rozpočtu na příští rok ukazuje, že i v "dobrých" dobách nám rychle poroste dluh, a s ním též zatížení rozpočtů budoucích. Desítky miliard příjmů (vybraných od lidí) na stavby nemocnic, škol, železnic či jinou modernizaci naší země (nebo na snížení daní) budou používány na splácení úroků z rostoucího, a už docela vysokého dluhu státu. Důležité je si uvědomit rozsah problému, který naznačuje, proč se u nás odehraje něco, co lze označit za postupně nastupující „dluhový šok“.

Nejlépe to ukazuje dynamika růstu dluhu. Jeho výše v roce 2009 překonala 1 000 miliard korun. Do roku 2012 přibylo dalších 500 miliard (i v důsledku světové ekonomické krize). Dalších 500 miliard se pak sbíralo dlouhých 8 let (2020). Následující zvýšení z 2 000 na 2 500 miliard jsme stihli za méně než dva roky (poprvé padla tato meta v roce 2021, a trvale jsme ji překonali o rok později). A nad 3 000 miliard jsme se dostali letos v první polovině roku.

Čísla napovídají, že výdaj na obsluhu dluhu se musel znásobit, což zatím ale není pravda. Ale bohužel jen zatím. Letošní odhad nákladu ve výši 70 miliard nijak „dech nebere“. Je to tím, že v dobách „dávných“ jsme totiž platili vysoký úrok z nízkého dluhu. Dokonce v polovině minulé dekády jsme platili za zhruba poloviční dluh náklad jen lehce pod 50 miliard korun.

Za dnešní milosrdnou výší tohoto výdaje stojí to, že v portfoliu půjček státu je zastoupeno velmi mnoho půjček za extrémně nízké úroky, které byly možné v letech minulých. Nicméně promítnutí dnešních úroků na dnešní státní dluh (ke kterému postupně, bez změny úroků dojde) dává jiný obrázek: Dnes si náš stát půjčuje za úrok od 4,4 % (na 10 let) po 6,9 % na kratší půjčky. Pokud na konci příštího roku bude dluh kolem 3 300 miliard, a úrok klesne na 4% úroku (z dnešního pohledu to je příznivé), celkový náklad na úroky zatíží státní rozpočet 132 miliardami ročně.

V číslech dnešního rozpočtu to třeba odpovídá 80 % výdajům na platy ze státního rozpočtu, polovině všech neinvestičních peněz pro kraje, města a obce či částce vyšší, než kolik činí jiné sociální dávky vyjma důchodů. Na straně příjmů vidíme, že 132 miliard je 85 % příjmu rozpočtu ze všech spotřebních daní a skoro přesně odpovídá celému výnosu daně z příjmu fyzických osob. Jinými slovy, kdybychom dluh nevytvořili, mohli bychom nedanit příjem fyzických osob, a rozpočet by neutrpěl.

Z pohledu investic do energetiky, které jsou dnes jednou z nutností pro naši zemi, by jaderný optimista řekl, že za roční náklad na obsluhu dluhu by se dala postavit jaderná elektrárna (pesimista by řekl, že spíše jen půlka). Hrubým odhadem by roční úroková platba postavila několik desítek (tipuji tak 30) menších plynových elektráren, které (v počtu pár jednotek) k náhradě uhlí budou třeba. Anebo by se za ní pořídilo přes 44 GWh bateriového úložiště, což by bylo pro nás nesmyslně vysoké číslo (22 hodin non stop provozu všech našich FVE na plný výkon). Nic z toho ale naše země nebude kupovat, nejen proto, že by to bylo absurdní, ale proto, že tyto peníze padnou na pokrytí dluhových hříchů minulosti.

Výše popsaný stav totiž není rizikem, ale de facto jistotou, které bude rozpočet postupně čelit, a která bude nejen podvazovat možné snížení daní, ale stejně tak bude omezovat státní výdaje včetně těch, které jsou zjevně smysluplné.

Skutečná rizika jdoucí nad tento problém existují také. Jsou jimi „šoky“, které, jak ukazují minulá léta, skoro jistě naši zemi dříve či později potkají. Mohou být třeba typu vzrůstu úrokových sazeb (rizikovou prémií) či větším zpomalením ekonomiky. Ty přivedou naši vysokými deficity oslabenou zemi, která je navíc kvůlu absenci eura vystavena přísnějšímu pohledu investorů (kteří určují mimo jiné, za jaké úroky nejen státní dluh financujeme), do situace vysokého rizika vážné krize. A takovéto krize tím, že zbrzdí růst ekonomiky a obvykle vedou k vyšším úrokům, naši makroekonomickou nerovnováhu zasáhnou a růst dluhu urychlí.

Stav postupného vytlačování výdajů či vyloučení snížení daní, spolu s rizikem, velkých dopadů i menší krizí neskončí bez toho, aniž by se nám povedlo deficit rozpočtu zásadně snížit (a držet ho pak nízký trvale). Nepomáhá ani to, že nás z hlediska růstu nečekají moc dobré časy, což není dnes rizikový, ale spíše hlavní scénář. Třeba i proto že Německo, se kterým jsme ekonomicky silně provázáni, zřejmě čelí riziku „strukturálního“ zpomalení ekonomického růstu.

Za špatná rozhodnutí, která růst dluhu u nás odstartovala, a malou důslednost při jeho snižování, tak můžeme zaplatit opravdu draze. Či přesněji řečeno, zaplatíme. Je jen na nás, jak moc a jak dlouho.