Stačilo, aby prezident Petr Pavel zmínil v projevu na universitě v Bruggách, že „...musíme však být připraveni v domácí diskusi zvážit různé návrhy, jak upravit rozhodovací proces EU včetně přechodu k hlasování kvalifikovanou většinou v některých oblastech...“ a byl opět oheň na střeše. Přitom prezident jen řekl něco, co je opravdu potřeba (zvážit) a co je, dle mého soudu, jasně v našem zájmu. A vzhledem k tomu, že omezení jednomysnosti musí být přijato jednomyslně, i na pozici naší země ve vztahu k této diskuzi velmi záleží.

Existují nejméně 3 dobré důvody, proč by na stole měla být diskuze o tom, zda by v některých (prosím berte toto slovo vážně) otázkách neměl být odklon od dnes smlouvami stanoveného veta.

1. Veto nejen naše
Texty, které se do pana prezidenta pustily, používají termín "české veto". Což je samozřejmě nesmyslné zkreslení reality. Veto nemá jen Česká republika, ale mají ho všechny země Unie. Bohužel, náš pohled na něj se odvíjí výhradně od toho, že ho "potřebujeme", abychom vetovali něco, co chtějí (třeba všichni) ostatní. Vůbec nereflektujeme, že častější může být stav, kdy veto použije někdo v případě, kdy my naopak souhlasíme s jasnou či dokonce drtivou většinou Unie. A například u rozhodnutí, která jsou pro nás velmi důležitá. Třeba sankce proti Rusku. Informace o tom, že Komise se možná uchýlí k tomu, že uvolní Maďarsku unijní miliardy blokované kvůli problémům této země s dodržováním smluv jen proto, aby se Budapešť vzdala veta na poskytnutí ekonomické pomoci Ukrajině, naznačuje, že veto může někdy vést k zásadnímu ohrožení pravidel, která jsou součástí samotné podstaty Unie. Nevím, zda proponenti "českého veta" toto považují za přijatelnou škodu, a nebo zda to dokonce nevítají.

2. Rozšíření v ohrožení
Rozšíření EU nikoliv hlavně o Ukrajinu a Moldavsko (země vědí, že to je velmi dlouhý proces), ale o země západního Balkánu, se táhne, táhne a neblíží se ke konci. Mezitím klesá entuziasmus politiků těchto zemí a nastupuje, v některých případech, vliv jiných mocenských center - Ruska nebo Číny. Havárie v procesu rozšíření, ke které bychom beze změn spěli, by ohrozila společnou Evropu geopoliticky, ekonomicky i bezpečnostně. Část zemí zcela jasně podmiňuje rozšíření EU změnami v její architektuře. Silnou racionální podporu mají změny v oblasti rozpočtové a rozhodovací. Z diskuzí s politiky z těchto zemí beru jako fakt, že to myslí opravdu vážně. A vzhledem k tomu, že rozšíření EU je rozhodnutí jednomyslné (a na tom by se těžko mělo něco měnit), se rovná neochota k (produktivní) diskuzi i o omezení veta ortelu nad zeměmi, které stále ještě přes délku procesu a nejednoznačné signály o šanci na úspěch stojí.

3. Je to věc důvěry
Důraz na "české veto" bez jakékoliv diskuze o tom, kolik nás třeba dnes stojí "veto maďarské" a může třeba stát budoucí veto nizozemské, finské, španělské nebo estonské, mi naznačuje obrovskou absenci důvěry. Důvěry v nás a naše partnery. V nás v tom, že pro věci, které jsou pro nás důležité, nenajdeme dostatek spojenců na to, abychom je prosadili nebo zablokovali. A též nedůvěru v naše partnery, se kterými sdílíme hodnoty, prosperitu či bezpečnost. Důraz na "české veto" totiž podvědomě či vědomě pracuje s možností, že se všichni proti nám chystají spiknout, aby nám ublížili.

Nedůvěra je aspekt, který nečiní spolupráci snazší. A proto je tato možnost, proč je u nás veto tolik podporováno, obzvláště bolestivá.

Faktické dobré fungování naší Unie musí stát na důvěře a spolupráci. Když ji bude dostatek, je vlastně skoro jedno, zda veto zůstane nebo bude v některých oblastech oslabeno. V atmosféře důvěry a spolupráce budou totiž země i poslanci hledat řešení, která "fungují pro všechny". Což se mimochodem fakticky děje.

Naopak, pokud při oslabení veta dojde k tomu, že mnohá rozhodnutí budou přijímána proti silnému odporu třeba jedné konkrétní země, nebudou čekat Unii zářné zítřky. Kvůli velmi silné suverenitě členských zemí (na které Unie stojí) bude směřovat do vážné krize.

Není ale jedno, zda dojde nebo nedojde k rozšíření Unie. A není vůbec jedno, když budou země uspívat s vydíráním, jehož výsledkem bude pragmatická dohoda ohrožující základy, na nichž Unie stojí. A dobře nemůže fungovat ani Unie, ve které část politiků přesvědčí veřejnost o potřebě "pojistky" ve formě veta s odkazem na to, že se ostatní proti nám mohou kdykoliv spiknout.

Pan prezident měl plnou pravdu v tom, když tuto větu řekl. Neb to je náš zájem. Nejhorší by bylo, kdybychom se diskuzi o něm bránili tím, že budeme útočit na ty, kteří zjevně správnou věc vyslovili.