Americký Institut pro studium války v příspěvku Slabost je smrtelně nebezpečná z 1. října 2023 výtečným způsobem shrnul důvody, za jakých okolností a proč se Putin rozhodl zaútočit na Ukrajinu.

Autoři zejména vyvracejí tezi ruské propagandy, kterou rádi přebírají i proruské živly na Západě, že jedním z hlavních důvodů byl strach z NATO. Naopak dokládají, že významným činitelem ovlivňujícím úvahy ruského prezidenta a válečného zločince v jedné osobě bylo jeho přesvědčení, že NATO je stejně jako celý prohnilý Západ slabé.

Už před dlouhými lety psal Karel Dolejší o tom, že Putin má smýšlení příslušníka leningradského pouličního gangu, jehož prostředí v mládí důvěrně poznal, a o argumentu největšího klacku. Jedině ten v něm platí a žádný jiný. Slabost jsou v něm účinnou pozvánkou k agresi, a ústupky, snaha o kompromis a gentlemanská gesta jedné strany jsou leda tak využity k získání převahy strany druhé. Stejně tak prorocky tvrdil, že zanedbání obranných kapacit ze strany evropských členů NATO bude pro Rusko lákadlem, jemuž nedokáže odolat. Z různých důvodů se první obětí stala Ukrajina, nezačleněná do aliance, avšak docela dobře mohlo jako první přijít na řadu Pobaltí. Zdá se, že římská maxima „chceš-li mír, chystej válku“, je jednou z nejplatnějších bezpečnostních pouček (věděl to ostatně dobře i ministr obrany meziválečného Československa, básník J. S. Machar, velký obdivovatel antiky).

Dost podobné je to při styku s řadou východních národů, včetně Číňanů, a o režimu v současnosti vládnoucímu Čínské lidové republice to platí dvojnásob. Ústupnost, váhání, nebo dokonce cílené podlézání – specialita nejen bývalého českého prezidenta Zemana, nýbrž řady jiných evropských a světových politiků – vyvolávají leda pohrdání a jsou hodnoceny jako slabost, kterou by bylo trestuhodné nevyužít k vlastnímu prospěchu. Na tom je krásně vidět, jak konfuciánské hodnoty, které využívá režim coby kouřové clony, jsou ve skutečnosti dávno zcela mrtvé – patří mezi ně i obřadní ústupčivost žang, a ta se vidí v čínské praxi věru zřídka, na rozdíl od bezohledného postupu vpřed a nahoru přes mrtvoly.

V těchto souvislostech mi vždycky přišlo oblíbené zaklínadlo Komunistické strany Číny při pěstování mezinárodních vztahů o „obapolně prospěšné spolupráci“ (che-cuo kung-jing) jako vrcholně cynický kousek čínské propagandy. Zastřít skutečnost přesně opačným pojmenováním je ovšem, uznávám, tradičním postupem ve všech totalitních režimech, vždyť i skrz naskrz fašistické Rusko koketující s nacistickými idejemi bojuje v oficiálním pojetí proti ukrajinským „neonacistům“. Hovořit o obapolně prospěšné spolupráci tam, kde jde jen o rozšíření čínského vlivu skrze korupci a kooptaci místních elit, půjčky čínských bank, skupování strategické infrastruktury nebo o kradení pokročilých technologií za využití slabin západních „partnerů“, je poněkud paradoxní.

Umožňuje to, ba k tomu dokonce vybízí nekompetence a dezorientace západních elit – vedle jejich hamižnosti – a z ní plynoucí slabost tváří v tvář čínským akterům. Jejich přístup k čínským protějškům je dlouhodobě poznamenán takřka naprosto neznalostí čínského prostředí a zásadním nepochopením čínského modu operandi a čínských cílů. Přinejmenším donedávna byla naivita evropských hráčů bezbřehá stejně jako ochota nechat se opít čínským propagandistickým rohlíkem. Když se k tomu přidá kolísavost, nejednota, nerozhodnost a nepřítomnost promyšlenější strategie, nemůžeme se divit, že ČLR při vlivovém pronikání do Evropy slaví nemalé úspěchy.

Usnadňuje to ale i základní duševní nastavení současných evropských elit, nejen prostá neschopnost – a i zde je paralela s postojem k Rusku poučná. Poměřují totiž nepřátelské režimy RF a ČLR evropskými standardy a evropským světonáhledem, nechápajíce, že agresivní revizionistické mocnosti, řízené gangy v širokém slova smyslu, rozumí jen argumentu největšího klacku. Co hůř, oni často ani netuší nebo si odmítají přiznat , že se jedná o nepřátelské revizionistické mocnosti. Evropani se podle svého vzoru domnívají, že se vždycky nějak domluví, věří v kompromisy a společné zájmy a přinejmenším donedávna viděli jen obchod a hospodářství, kdežto bezpečnost byla zcela mimo jejich zorné pole.

V tomto jsou pak ještě podporováni různými módními intelektuálními proudy, které se vyžívají ve věčném zpytování evropského svědomí a v sebevražedném sebemrskačství, jejich výsledkem je leda to, že Evropa i na vlastní půdě čím dál méně účinněji dokáže hájit hodnoty, na které je poprávu hrdá. Pod praporem dekolonizace a multipolárního světa podporovat šíření vlivu pekingského režimu není, domnívám se, ta správná cesta k pokroku lidstva. Je to jako kdybychom kajícně a mravně povzneseně nechali v plném autobuse mlátit násilníka cestující a nakonec se jím ochotně nechali podříznout proto, že náš dědeček znásilnil jeho babičku – popřípadě bychom ještě mohli křičet, jen mlať víc, vždyť jiní násilníci taky mlátí lidi, a ze všeho nejhorší jsou USA.

Podtrženo a sečteno, dokud bude Evropa vůči RF a ČLR, ať už z jakýchkoliv příčin, projevovat slabost, je v smrtelném nebezpečí. Dokud nebudeme jednotně, soustavně, promyšleně a tvrdě hájit vlastní zájmy a vlastní hodnoty, budeme vždy tahat za kratší konec lana a dříve či později se z nás stane jen finlandizovaný a vykořisťovaný cíp Eurasie, pokud se ovšeme nestaneme součástí onoho ohlašovaného ruského – pardon, vlastně euroasijského impéria od Lisabonu až po Vladivostok.