Chtěla jsem dnes vynechat vlastní starosti a napsat příspěvek plný povzbuzení, ale nějak mi to nejde. Zatím. Ke skutečným východiskům se totiž potřebuji poctivě propracovat. Vždycky, když jsem se snažila sama sebe nějak obejít, vrátilo mě to zpátky tam, odkud jsem vyšla. Možná to máte někteří z vás podobně. Pokud se tedy chci hnout z místa, je důležité věnovat pozornost tomu, co mě skutečně tíží. Nebudu se tvářit jako supermanka, která levou zadní řídí město, řeší s dětmi domácí vyučování, s manželem chod domácnosti a k tomu ještě – nejspíš mezi třetí a čtvrtou ranní – funguje jako bezchybná spolupředsedkyně Zelených. Jsem racionální, jdu příkladem a povzbuzuji své okolí, ve skutečnosti ale cítím narůstající napětí uvnitř sebe i všude kolem.

Okno mé kanceláře vede do ulice přímo nad bankovním automatem. Každý den poslouchám stupňující se hádky, urážky a sprostá slova mezi lidmi, kteří se „jen“ snaží zaparkovat a vybrat si peníze. Jejich bezmoc a strach vyhřezává stále častěji na povrch v podobě vzteku, který se obrací proti ostatním. Jarní vlna solidarity zmizela jako pára nad hrncem. Na zaměstnancích našeho úřadu vidím obavy a nejistotu. Chodby jsou poloprázdné, řada kolegů je doma na home-office nebo v karanténě. Nálada je zamlklá. Každý z nás je pohroužen sám do sebe.

Ve skrytu duše přitom všichni toužíme po sounáležitosti s ostatními. Chceme vědět, že na to nejsme sami. Proto také nakonec píšu tenhle text. Mnozí z vás cítí podobné napětí jako já, jako lidé u bankomatu pod mým oknem. Nevíme co s ním a tak si to napětí předáváme mezi sebou. To, co se projevuje jako vztek na někoho, kdo blbě zaparkoval, je ve skutečnosti volání o pomoc. Možná chtěl ten člověk, který nadával druhému do blbců, vlastně říct něco jiného…

„Haló, mám toho dost! Dneska nám doma nefungoval internet, takže se moje dcera v deváté třídě nemohla připojit k vyučování. Už toho má taky plný zuby, jak je zavřená doma, chybí jí kámošky a bojí se přijímaček, protože ty jsou strašidelné i normálně, natož pak v téhle době, kdy nikdo nic neví o jejich průběhu. Fakt by ráda na gympl a já bych jí to přál... Sám mám hospodu, kde jsem léta dřel a teď jsem ji zase musel zavřít. Manželku poslali z práce domů a bojí se, že ji z cestovky propustí, protože firmě se moc nedaří. Mám obavy o svoje rodiče, protože nejsou zrovna štíhlí, táta má cukrovku a máma prodělala rakovinu. Vždycky, když k nim jdu, říkám si, jestli jim tam toho kovida nezanesu, ale samotný je nechat nechci... Dneska ráno jsem úplně zbytečně seřval ženu, a teď řvu na vás, protože je mi mizerně, mám strach a cítím se v tom všem sám.“

Jenže ten druhý nejspíš žije podobný příběh, a tak křičí nazpátek. Mám pocit, že už od jara neseme na zádech batoh problémů, do kterého se teď přidávají další a další. Kolik toho ještě uneseme? Pro někoho už ta váha začíná být neúnosná.

Je tedy důležité, abychom o tom spolu mluvili. S přáteli, kolegy, rodiči, dětmi, psychology, terapeuty. Nikde není napsáno, že musíme všechno vydržet a se vším si musíme vědět rady. Někdy už pouhé vzájemné sdílení něco změní. Ne nadarmo se přece říká, že sdílená bolest je jen poloviční bolest a sdílená radost je dvojnásobná radost.

Ten oprávněný vztek na ty, co nás dovedli na scestí, si můžeme schovat do příštích voleb. Teď je ale důležité neskončit jen u blbé nálady. Hledejme odvahu nazývat věci pravými jmény, postavit se k řešení problémů čelem a případně požádat o pomoc, pokud je toho na nás moc. Hledejme pochopení pro sebe i pro ostatní. Buďme k sobě shovívaví, vlídní a laskaví. Odměnou nám bude svět, ve kterém nejsme sami.