Země pláče, volá o pomoc
Živý kocour v marinádě připravený na gril kdesi v USA v kufru auta, lidé (hyeny) fotící si na mobil dívku v agonii dodýchávající v kaluži krve po skoku z okna na chodníku v Británii, hořící Rus, Ukrajina omezí vývoz obilí, záplavy v Asii, na krajinu, ze které pocházím Děčínsko! a Liberecko možná opět udeří deště a s ní další velká voda, pročítám si dnešní zprávy...
Kladu si otázku, kde se všechno tohle bere. Napadá mne, že to možná má společného jmenovatele. Ze života vytrácí se pokora, mnozí možná vůbec netuší obsah toho slova. Jak se chováme ke zvířatům, chováme se i k sobě navzájem a stejným způsobem, ne-li hůře, se chováme i ke krajině a zemi, ve které žijeme. Ta už to nezvládá a dává nám to secsakra najevo. Země pláče, zalila se tisíciletými slzami, tam, kde ještě může trochu dýchat, kde ještě není zalita křížem krážem dálnicemi a betonem. Volá o pomoc.
V omylu žije ten, kdo si myslí, že se ho to netýká „když sousedovi chcípla koza, je to fuk, hlavně, když nechcípla mně“. Všem nám chcípá koza! Je utahaná a chabrus, má kardiovaskulární potíže, chronickou bronchitidu, horečky, pocení, deprese. Na případnou léčbu je nejvyšší čas.
Když nezahájíme intenzivní léčbu v nejvíce ohrožených lokalitách v kontextu celé ostatní krajiny, neumím si dost dobře představit, co bude za pár let. Kam půjdou všichni ti lidé z povodí Kamenice, Ploučnice, Jizery, Nisy, Lužnice, Nežárky, Vltavy, Labe, Moravy, Desné, Dyje, Bečvy…?
Dříve lidé budovali svá sídliště co nejblíže vody, aby tak v rámci možností, které měli, co nejšetrnějším způsobem mohli využívat přirozených možností krajiny a jejích zdrojů. Teď to budeme dělat obráceně? Budeme dále škodit, nastěhujeme se všichni na kopce?, a budovat složité kanály s přívodem vody? Myslím, tudy cesta nevede. Až se krajina zalije celá vodou a zbude jen pár kopců, bylo by pozdě bycha honiti.
To mi připomíná, že když jsem před lety byla ve Švédsku, překvapilo mne tam mnoho věcí. Co jsem při svém styku s místními lidmi pociťovala takřka na každém kroku, byl naprosto odlišný způsob života, pokud jde o odpovědnost v soužití ve vztahu k okolí, lidem i krajině, až třeba po skutečnost, že ve Stockholmu jsem nezažila žádnou dopravní špičku, kolony aut, stojící smažíce se na silnicích jako na parkovišti. Většina lidí, kteří nevyužívají místní MHD se tam po městě přesunuje na kolech. Je tam možno vidět na kole matku s děckem na sedačce a nákupem na zádech, stejně tak jako manažera v luxusních šatech od Armaniho s kravatou přivázanou na rámu a laptopem na nosiči…
Některé obce, například Hřensko po několikaletém boji s vodou, již prakticky bojují o holé přežití. Je na čase, seskupit ekology, respektive jejich šišky, experty na krajinu a vodu, farmáře, dobré hospodáře, a společně pracovat na ozdravení krajiny v celém kontextu. V neposlední řadě, každý z nás se může chovat více ekologicky, využívat šetrnějším způsobem přirozených možností prostředí a především, méně škodit! I já mám své rezervy.
Kladu si otázku, kde se všechno tohle bere. Napadá mne, že to možná má společného jmenovatele. Ze života vytrácí se pokora, mnozí možná vůbec netuší obsah toho slova. Jak se chováme ke zvířatům, chováme se i k sobě navzájem a stejným způsobem, ne-li hůře, se chováme i ke krajině a zemi, ve které žijeme. Ta už to nezvládá a dává nám to secsakra najevo. Země pláče, zalila se tisíciletými slzami, tam, kde ještě může trochu dýchat, kde ještě není zalita křížem krážem dálnicemi a betonem. Volá o pomoc.
V omylu žije ten, kdo si myslí, že se ho to netýká „když sousedovi chcípla koza, je to fuk, hlavně, když nechcípla mně“. Všem nám chcípá koza! Je utahaná a chabrus, má kardiovaskulární potíže, chronickou bronchitidu, horečky, pocení, deprese. Na případnou léčbu je nejvyšší čas.
Když nezahájíme intenzivní léčbu v nejvíce ohrožených lokalitách v kontextu celé ostatní krajiny, neumím si dost dobře představit, co bude za pár let. Kam půjdou všichni ti lidé z povodí Kamenice, Ploučnice, Jizery, Nisy, Lužnice, Nežárky, Vltavy, Labe, Moravy, Desné, Dyje, Bečvy…?
Dříve lidé budovali svá sídliště co nejblíže vody, aby tak v rámci možností, které měli, co nejšetrnějším způsobem mohli využívat přirozených možností krajiny a jejích zdrojů. Teď to budeme dělat obráceně? Budeme dále škodit, nastěhujeme se všichni na kopce?, a budovat složité kanály s přívodem vody? Myslím, tudy cesta nevede. Až se krajina zalije celá vodou a zbude jen pár kopců, bylo by pozdě bycha honiti.
To mi připomíná, že když jsem před lety byla ve Švédsku, překvapilo mne tam mnoho věcí. Co jsem při svém styku s místními lidmi pociťovala takřka na každém kroku, byl naprosto odlišný způsob života, pokud jde o odpovědnost v soužití ve vztahu k okolí, lidem i krajině, až třeba po skutečnost, že ve Stockholmu jsem nezažila žádnou dopravní špičku, kolony aut, stojící smažíce se na silnicích jako na parkovišti. Většina lidí, kteří nevyužívají místní MHD se tam po městě přesunuje na kolech. Je tam možno vidět na kole matku s děckem na sedačce a nákupem na zádech, stejně tak jako manažera v luxusních šatech od Armaniho s kravatou přivázanou na rámu a laptopem na nosiči…
Některé obce, například Hřensko po několikaletém boji s vodou, již prakticky bojují o holé přežití. Je na čase, seskupit ekology, respektive jejich šišky, experty na krajinu a vodu, farmáře, dobré hospodáře, a společně pracovat na ozdravení krajiny v celém kontextu. V neposlední řadě, každý z nás se může chovat více ekologicky, využívat šetrnějším způsobem přirozených možností prostředí a především, méně škodit! I já mám své rezervy.