Tam, do lesa, tam chodím v poslední době hledat klid a znovu nabírat síly. Tady, nalézám rovnováhu, daleko od všech Ipadů, Iphounů, Steva Jobse, všech krizí světa, a všelijakých smutných událostí, kterými nás v poslední době krmí některá média, a které jakoby se měly dotýkat nás všech osobně, až si člověk může málem klást otázku nad svým svědomím, že necítí dost silnou lítost, když asi celý svět ano, vezme-li se v úvahu, co se na nás řítí z medií v podobě otázek a diskusních pořadů na téma, co teď bude ? Málem by se dalo uvažovat o tom, že asi nastane konec světa.

No tak vypínám televizi, telefon, počítač… a jdu…

Vůně léta. Z lesa pomalu s prvními podzimními dny vytrácí se, ačkoli mysl ještě dostatečně nabitá je. Takové to léto, co cestou necestou, všemi smysly komůrky naše otevírá, klidně i do podvědomí si zaleze, mrška, a prostě to tam je. To nám nikdo nevezme. Někdy v létě mám pocit jakoby Nohavicova „Kometa“ právě kolem mne, letěla. Veškerenstvo vůkol i v nás, hezky za tepla je tak nějak blíže, čistější, vše zdá se jasnější… Sluncem prosyceno, vodou rozmarnou naředěno, opalovacími krémy ovoněno, přes hory pravdivé, za divoké letní bouře hudbu kapek dopadajících na plátno lehce zatuchlého zvlhlého stanu a pomyšlení na blahodárné praskání dřeva v ohni… Přes všechny výlety, stále ještě v nás resonuje, vyluzuje úsměvné vzpomínky na neklidné dospívání, rozhněvané mládí, častěji probouzí ve mne vzpomínky na lidi nejdražší, kteří už tu s námi nejsou…, a my…, šlapeme dál. Takové trošku Vánoce v létě. Přes všechny krize nekrize.

A ty „vejlety“! za každého počasí, v létě, v zimě…do světa poznání života kol kolem, přírodě blíže, po stopách …, jsou i gruntovním výletem do sebe… Není nad to se občas po zašmodrchanicích stezek našich celoročních na okamžik zastavit a znovu a dál objevovat tu krásu nesmírnou. Pere se duše s tělem, když pátý den za sebou na výlet z pelíšku taženo. Po ránu už i trošku remcá „hlavo! dneska né, nech mě!“. Nakonec vyhecováno, vydá se křížem krážem kapku vysmrádnout, smýt města prach, nasát jiný smrad. Snad borovice, mechu a kapradiny. Snad studánky křišťálové. Muchomůrku a laň spatřiti, dotknout se nebe hor, nový den s východem slunce na vrcholku hory, nad blaty, přivítat.

V duchu takzvaných zkratek vydá se na „likvidační“ pochod pouští, pískem, divočinou, bahnem, dvoumetrovýma lopuchama, nahoru strží, plné pohyblivé suti, návrat "hladový a roztrhán"!
Popíchaná, popálená pro změnu od kopřiv, odřená, pokousaná, od mravenců a klíšťat, kulhajíc na obě nohy na všechny světové strany... Tělo na chcípnutí, přes bolest sčítáme, kolik svalů, o kterých jsme ani netušili… Duše nirvánou na prasknutí, jen vzlétnout, sic si cestou se špačkujícím tělem vrchovatě legrace užila. Po jednom takovém výletě, na několik týdnů baterky dobity.

Protože dobrých zpráv je čím dál tím méně, tak což takhle dát si špenát, vyrazit do lesa, kapku se nažrat zelené, oranžovo žluté, purpurové? Hezky se vydat na další pouť. No a před tím, než definitivně pro letošek uvítáme příchod temných blátivých dní, které vyplníme těšením se na Vánoce a Slunovrat, rezonující barevný podzim přímo vybízí k dalšímu objevování.

Můžeme třeba zkusit, co se stane, když příští sobotu nezapneme televizi, vypneme mobily, počítače, přestaneme svítit, vařit, topit, jezdit auty a půjdeme do lesa na "vejlet". A při tom i cestou můžeme třeba potkat veverku, případně divoké prase a objevovat krásu kolem nás, která tu je a bude dál, jen už jí kolikrát skrze všechny ty katastrofické zprávy ani nestačíme vnímat. Máme k tomu skvělé podmínky. Naše země je mimo jiné známa tím, že je protkána jednou z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistického značení. Zarputilci klidně mohou dojít odtud po svatojakubské cestě až do Santiaga de Compostelo ve Španělsku.

Já osobně se příští sobotu vydám za každého počasí ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. třeba se tam s některými z vás potkám:-).