Dva nově zvolení senátoři z hnutí Severočeši.cz si stěžují na to, že Senát i po volbách jedná v původním složení, tedy zatím bez nich. Chtěli by dokonce dosáhnout toho, aby Ústavní soud zrušil všechny zákony, které byly v tomto období schváleny. Mohou mít šanci?

Se zprávou jako první přišlo Aktuálně.cz, z tohoto zdroje proto čerpám informace o tom, čím vlastně noví senátoři argumentují; text svojí stížnosti zatím nezveřejnili. Problém se dá rozdělit do tří základních otázek:


1. Kdy končí volební období dosavadních senátorů?

Severočeši vycházejí z toho, že Ústava v čl. 16 stanoví, že Senát má 81 senátorů. Zároveň podle čl. 19 mandát vzniká zvolením. Z toho jim vychází, že pokud proběhly volby a byli zvoleni noví senátoři, původní mandáty musely zaniknout, protože jinak by nemohla být splněna podmínka, že senátorů je 81. Tato úvaha má na první pohled určitou logiku, která je však pouze zdánlivá. Především totiž zcela ignoruje skutečnost, že čl. pokračuje slovy: „81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let“. Pokud byli dosavadní senátoři před šesti lety zvoleni 13. listopadu 2004, jejich volební období skončí až 13. listopadu 2010, tedy tuto sobotu.

Ústava počítá s tím, že volby se mají konat „ve lhůtě počínající třicátým dnem před uplynutím volebního období a končící dnem jeho uplynutí“, tedy v zásadě ještě před skončením mandátu stávajících senátorů. To je obvyklé i u dalších ústavních orgánů: také poslanci či prezident republiky se volí ještě před vypršením stávajícího volebního období, a to aby se zajistilo hladké fungování úřadu a jeho předání. Nelze však z toho dovodit, že by se tímto způsobem volební období zkracovalo. V případě senátorů by to v důsledku znamenalo, že o délce jejich mandátu fakticky rozhoduje prezident republiky, který může v rámci stanovené lhůty vypsat volby na kterýkoliv termín; mohl by se tak řídit třeba i sympatiemi k současnému složení Senátu. Ústava však pevně stanoví šestileté volební období a výklad Severočechů je proto neudržitelný.


2. Kdy mohou začít rozhodovat noví senátoři?

Druhá otázka se týká toho, kdy se svého mandátu ujímají nově zvolení senátoři; a tady už je situace o něco složitější. Ústava je v této věci poněkud kusá a omezuje se v podstatě jen na citované ustanovení, podle něhož mandát vzniká zvolením. Detailní úprava je obsažena ve volebním zákonodárství a jednacím řádu Senátu. Podle ní je nejprve třeba, aby nově zvolení senátoři získali osvědčení o zvolení, které jim vydá Státní volební komise nejpozději do 30 dnů po uveřejnění výsledků voleb. Teprve poté, rovněž do 30 dnů po uveřejnění výsledků voleb, se sejde první schůze Senátu v novém funkčním období: noví senátoři složí slib, volí se nový předseda a místopředsedové a podobně. Tento třicetidenní odklad není samoúčelný. Mezitím totiž běží lhůty pro soudní přezkum voleb: nejprve 10 dnů na podání návrhů na neplatnost voleb či hlasování, a poté 20 dnů, ve kterých má Nejvyšší správní soud rozhodnout. Když se tedy v onen třicátý den senátoři sejdou, mělo by už být zřejmé, že všichni zúčastnění byli zvoleni platně. Pokud by se sešli už dříve a následně soud rozhodl o neplatnosti zvolení některého z nich, rázem by byla zpochybněna všechna dosud učiněná rozhodnutí. Trochu toho čekání tak má smysl.

Lze tedy soudit, že tato praxe vycházející ze zákona je poměrně rozumná; zbývá ale otázka, zda je také v souladu s Ústavou. Je možné takto senátorům bránit v přístupu do jejich lavic a k hlasovacím tlačítkům, když jejich mandát už vznikl? Sám o tom mám určité pochybnosti. Ústavní konstrukce není úplně optimální. Pokud by například místo "mandát vzniká zvolením" stanovila, že senátor se mandátu ujímá složením slibu (jak je tomu u prezidenta republiky), měli bychom hned jasněji; musíme však pracovat s tím, co v Ústavě je. Ve prospěch zákona lze paradoxně použít stejný argument, který používají Severočeši proti němu. Pokud totiž Ústava říká, že Senát má 81 senátorů (a v tomto počtu má tedy rozhodovat), není možné, aby jich místo zasedalo všech (až) 108 senátorů, kteří mají mandát. A musíme-li si vybrat, zda dát přednost původnímu či novému složení, je třeba zvolit první variantu, protože lépe odpovídá smyslu Ústavy: krátit období dosavadních senátorů nemá legitimní důvod, zatímco třicetidenní odstup u nových senátorů podporuje právní jistotu.

Jistým řešením by se mohlo zdát, aby Senát v těchto přechodných obdobích nerozhodoval vůbec, což je v zásadě model, který je zvolen v jednacím řádu Poslanecké sněmovny: i zde dochází po volbách k určitému překryvu, ale noví poslanci se mohou sejít až poté, co skončí volební období jejich předchůdců. Jak však ve svých komentářích správně upozorňuje ústavní právník Jan Kysela, v případě Senátu by toto řešení znamenalo popření jeho smyslu. Celá jeho konstrukce totiž počítá s tím, že jde o instituci, která se obměňuje po částech a na rozdíl od Poslanecké sněmovny zasedá neustále. Navíc by to znamenalo i značné omezení práv Senátu v legislativním procesu. Na projednání návrhů zákonů, které mu postoupí Poslanecká sněmovna, má jen 30 dnů: pokud by je kvůli „přestávce“ projednat nestihl, dostaly by automaticky zelenou.


3. O čem vlastně může rozhodnout Ústavní soud?

Ústavní soud by při svém rozhodování měl vzít v úvahu, že celá tato praxe v Senátu probíhá už od roku 1998, kdy došlo k první dílčí obměně, a za celou tu dobu nebyla napadena. Došlo tak ke vzniku ústavní zvyklosti, kterým soud přiznává určitou relevanci. Proto i kdyby měl za to, že zde proti sobě stojí dva různé výklady Ústavy, které jsou oba možné, měl by se přiklonit na stranu dosavadní praxe a Severočechům nevyhovět.

Z dosavadních zpráv ovšem není jasné, co přesně po něm oba navrhovatelé budou chtít. Jedna možnost je, že se na něj obrátí coby dvě fyzické osoby s ústavní stížností, podle níž Senát zasahuje do jejich ústavního práva na výkon funkce, do které byli zvoleni. V tom případě však z procesních důvodů nemohou napadnout v mezidobí přijaté zákony, a tak i kdyby jim soud vyhověl, budou platit dál. Druhá možnost je, že coby skupina senátorů napadnou přímo tyto zákony, což by v extrémním případě mohlo vést až k jejich zrušení. Na to je jich však zatím málo: k úspěšnému podání tohoto návrhu je totiž zapotřebí nejméně 17 senátorů.

Zkrátka: jako materiál k diskusím ústavních právníků je návrh Severočechů vynikající, ale šanci na úspěch má jen minimální.