Vzrušená diskuse se v posledních týdnech vede, a ještě povede, o korespondenčním hlasování. Skloňují se principy volebního práva a řeší otázka, zda by jeho zavedení nebylo protiústavním zásahem do tajnosti či rovnosti voleb. Proto si, tak trochu na rozloučenou s místními blogy, dovolím malou poznámku na motivy Ezopovy bajky o lišce a čápu.

Čl. 1 Listiny základních práv a svobod říká, že „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ To ale neznamená, že právo nesmí rozlišovat. Ve skutečnosti na základě nejrůznějších podmínek rozlišuje neustále: kdo smí řídit, třeba na základě věku či zdravotního stavu, a kdo ne, kdo smí stavět, třeba na základě typu pozemku, a kdo ne, kdo smí vykonávat určité profese, třeba na základě vzdělání, a kdo ne atd. Obecná zásada rovnosti nežádá, aby každý měl úplně stejná práva a povinnosti, nýbrž aby se nerozlišovalo bezdůvodně, tedy aby nedocházelo k takzvané libovůli. Ba dokonce jde ještě dál: s lidmi v obdobné situaci se má zacházet obdobně, zatímco s lidmi v odlišných situacích odlišně, přiměřeně té odlišnosti. Trochu to připomíná Ezopovu bajku o lišce a čápovi. Když oba dostanou večeři na plochém talíři, nají se jen liška, když naopak oba ve džbánu, nají se jen čáp. Zdánlivě bychom se k nim chovali zcela rovně, ale ve skutečnosti jednoho z nich výrazně znevýhodníme. Principu rovnosti proto nejlépe vyhovíme, když lišce dáme talíř a čápovi džbán. Na první pohled to vypadá jako nerovné zacházení, ale ve skutečnosti je to právě naopak.

Velká část voličů v zahraničí, kteří nebydlí blízko ambasády, jsou dnes v pozici čápa, jenž má sníst kaši z talíře. Volební právo mají, formálně jim v jeho výkonu nikdo nebrání, ale pokud chtějí hlasovat, musí překonat vzdálenost stovek nebo i tisíců kilometrů. Zatímco nejen voliči v České republice, ale i ta část voličů v zahraničí, která pobývá v hlavním městě a k ambasádě to má blízko, připomínají tu lišku. Pokud bude korespondenční hlasování zavedeno výhradně pro zahraniční voliče, jde tedy o nerovnost jen zdánlivě. Ve skutečnosti se tím naopak dnes existující faktická nerovnost odbourá.

Zároveň je třeba říci, že zavedení jen pro zahraniční voliče má jednu zásadní výhodu. Omezuje totiž rizika, která jsou s touto formou spojená. Odpůrci korespondenčního hlasování správně namítají, že když se hlasovací akt přesune z volebních místností, kde je volič pod kontrolou volební komise, stát ztratí dohled nad tím, že volič hlasuje tajně a sám, tedy svobodně. Na okraj je třeba poznamenat, že tento dohled ani dnes není neprůstřelný. Volič sice povinně musí vstoupit za plentu a tam vložit lístek do obálky, ale nikdo neověřuje, že tam vstupuje s kompletní sadou hlasovacích lístků. Pokud bychom si tedy chtěli představovat třeba nějakého rodinného despotu, který ostatním diktuje, koho mají volit, má k tomu značný prostor už dnes. Doma jim předvybere hlasovací lístek, který mají použít, a při společné návštěvě volební místnosti pak dohlédne, že si nevezmou náhradní sadu. Jsou ale i případy, kdy je princip tajnosti hlasování zcela otevřeně prolamován přímo volebním zákonem. Volič totiž za plentu může jít s doprovodem, pokud sám nemůže hlasovat kvůli tělesné vadě. Kdybychom totiž i v tomto případě důsledně trvali na tajnosti, vlastně bychom mu možnost volit fakticky upřeli. A jsme zase u čápa a lišky: zdánlivě na voliče s hendikepem uplatňujeme nerovná pravidla, a dokonce narušujeme tajnost jejich hlasování, ale děláme to v zájmu toho, abychom jim vůbec umožnili volit. Trochu tak sice ztrácíme v ochraně jednoho ústavního principu volebního práva, tedy tajnosti. Mnohem víc ale získáme v zájmu dalších principů, které jsou rovněž ústavně zakotvené, a sice v zájmu rovnosti a všeobecnosti volebního práva. U zavedení korespondenčního hlasování pro zahraniční voliče platí stejná úvaha: pro ochranu ústavních principů voleb jím získáme víc, než ztratíme. V případě voličů na území České republiky už to ale tak jasné není, protože ti mají už dnes přístup k volbám velmi snadný. Nová pravidla pro vydávání voličských průkazů ho navíc oproti dnešku výrazně usnadní i těm, kteří ve dnech voleb pobývají mimo místo svého trvalého pobytu. Kdybychom tak korespondenční hlasování zavedli i pro domácí voliče, účast ve volbách jim usnadníme jen minimálně. To ovšem znamená, že bychom za cenu omezení tajnosti získali jen minimální zlepšení faktické rovnosti a všeobecnosti volebního práva.

Je proto nejen ústavně konformní, ale vlastně i docela rozumné zavést korespondenční hlasování jen pro voliče v zahraničí. A není divu, že stejným způsobem v minulosti postupovala i řada jiných zemí. V Německu bylo korespondenční hlasování zavedeno už v roce 1957, ale teprve od roku 2008 ho mohou využít úplně všichni voliči. V Rakousku bylo pro voliče v zahraničí zavedeno v roce 1990, ale teprve od roku 2007 i pro domácí voliče. Slovensko zavedlo korespondenční hlasování v roce 2006, ale také jen pro zahraničí voliče, což platí dosud. Tento opatrný, postupný přístup se vyplatí i kvůli zachování důvěry voličů v poctivost voleb. Ani po zavedení korespondenčního hlasování totiž nelze očekávat záplavu hlasů ze zahraničí, které by zcela překreslily výsledky voleb: podle střízlivých odhadů by mohly vést k obsazení dvou či tří mandátů z 200. Při plošném zavedení této možnosti by ovšem korespondenčních hlasů nejspíš bylo podstatně více, čehož by mohly některé politické síly zneužít ke zpochybňování celkových výsledků. Zkušenost s americkými volbami v roce 2020, ve kterých i s ohledem na epidemii covid-19 došlo k velmi razantnímu nárůstu využívání korespondenčního hlasování, je mementem, které bychom neměli přehlížet. Přestože se u soudů vzdor veškeré snaze zpochybňovačů neprokázaly žádné machinace, které by vedly k ovlivnění výsledků voleb, významná část veřejnosti tvrzení o ukradených volbách uvěřila.

Zavedení korespondenčního hlasování jen pro voliče v zahraničí se tak nyní jeví jako optimum. Odstraní existující nerovnost a nespravedlnost při přístupu k volbám, ale přitom nepřinese větší riziko, než je nezbytně nutné k dosažení cíle.