Civilizace formy
Zdá se, že v celé naší civilizaci jakoby se vyvíjela jenom jedna část mozku, ta vědecká.
Dnes je možná až příliš banální frází tvrzení, že věda se stala náboženstvím dneška. Metodologií vědy se stal naturalismus, kdy z barvitého, tajuplného, vířivého a mnohoznačného jeviště světa bude pro příště extrahováno jen všechno měřitelné, jen to, co lze vahami zvážit či pravítkem poměřit, co nějak pohne rafičkou přístroje. Věda sama však zůstane hodnotově neutrální a omezí se na měření a formulaci hypotéz, jak funguje materiální orloj světa. Z mnohorozměrné přírody se věda snaží vydestilovat čísla, která mohou nějak být zachycena v tabulkách protokolů, vztahy, které mohou být nějak sevřeny do definic či zachyceny do klece matematických pravidel. Tato věda získá v průběhu staletí působivé úspěchy, díky ní máme technologie a díky technologiím mrakodrapy s klimatizovanými kancelářemi, antibiotika i orbitální stanice. Díky této vědě máme elektronový mikroskop i Hubbleův teleskop a díváme se do obou stran vzdáleností, těch závratně malých i těch nepředstavitelně velkých. Díky vědě máme nadzvuková letadla a TGV.
Věda svým zájmem o měřitelno ale zůstává ukryta uvnitř hmoty a z onoho divokého a tajemného organismu, kterým je příroda, se zajímá jen o úzký výřez skutečnosti. V oné kleci matematických pravidel zůstává jen malá část světa, otázka po smyslu, svět umění, vztahů a svět náboženství zůstává nezachycen a vzpírá se vysvětlení toliko vědeckému. Naše nadšení pro vědu a nové technologie posunuje možnosti lidstva dál a dál. Věda nám na mnoha místech usnadňuje bytí až k jeho nesnesitelné lehkosti, přináší dřív nevídané množství volného času a prodlužuje životy. Věda ale metodologicky správně ponechává stranou palčivou otázku, čím získaný čas naplnit.
Zdá se, že v celé naší civilizaci jakoby se vyvíjela jenom jedna část mozku, ta vědecká. Věda je prostředkem, ničím jiným. Je známou pravdou, že věda produkuje fakta o světě a hypotézy o jeho fungování, nic víc a nic méně.
Obrazem současného světa a jeho nevyváženosti je mediální svět obrazů. Animace, efekty a 3D zobrazení jdou natolik překotně dopředu, že jakmile je jednou vyhlášena nová revoluce v kinematografii, již je překonána novější a ještě dokonalejší, a každým rokem se dostane do kinosálů film, považovaný z technického pohledu za přelomový, za zvěstovatele zcela nové éry v kinematografii. Nad obsahem sdělení ale visí stejný otazník jako kdysi. Díky novým technologiím máme skvělé televize s velkou úhlopříčkou a ostrým obrazem. Věda ale již není schopna zajistit co se vlastně má vysílat, jakými pořady člověka bavit, neboť je schopna zajistit toliko jejich technickou kvalitu, nikoli obsahovou. Propracovaná technologie přenosu, digitalizace a špičkové technické vymoženosti jsou často v ostrém protikladu s obsahem nabízených pořadů. Díky vědě jsme obepnuli Zemi sofistikovaným systémem družic, na oběžné dráze máme gravitačně zavěšeny televizní satelity, výblesky lidského génia, které zpět na Zemi odrážejí věštby zaříkávačů karet, životní názory místních zpěvaček a pozdě v noci telenovely či pornografii. Nůžky mezi formou a obsahem nebyly nikdy dříve rozevřeny více.
Cestujeme rychleji a na jakékoli místo planety jsme schopni doputovat v horizontu hodin, tam i zpět, jaký smysl však takové cesty mají již žádný vynálezce tryskových motorů není schopen zodpovědět, není to ani jeho práce, vždyť on rozumí – tak jako všichni ostatní – jen šroubkům a atomům. Díky vědě má každý občan Evropy svůj mobilní telefon a všichni jsme dvacet čtyři hodin on-line a nepřetržitě na skypu, ICQ, facebooku, twitteru nebo alespoň na mailu, tím ale ještě není stanoveno, že máme témata ke sdělení, že si máme co říci.
Z této civilizace jde strach, neboť připomíná geniální dítě, které se naučilo štěpit atom a pronikat k podstatě života, morálkou však stále dítě, s oněmi typicky dětskými sklony k trapičství a krutosti, neboť dítě ještě nebývá schopno domyslet následky svých činů. Toto nevyrovnané dítě dnes drží prst na spoušti jaderných kufříků, toto dítě dnes přečetlo lidský genom a při tvorbě nových dětí pak jednotlivé geny přesouvá sem a tam, podle zvědavosti a přání. Toto dítě dnes v touze po dokonalém světě zvažuje, zda se nevrátit k děsivé logice akce T4 a nezabít nevhodné, příliš jiné, příliš staré či příliš nemocné. Hrubou eugeniku nacistů dnes tiše promýšlíme a plánujeme nahradit mnohem jemnější a sofistikovanější laboratorní eugenikou, založenou na poznatcích, dnes již skutečně vědeckých.
V umění prostředků jsme se dostali nejdále, co jsme kdy v historii byli, v umění žít jsme stále na začátku. Ať je věda jakkoli skvělá a její úspěchy jakkoli působivé, jedním určitě není, věda není spásou lidstva. Věda spíše rozevírá prostor pro skutečný život, co je ale ten život sám a čím má být čas naplněn, je již mimo její kompetenci. Naše civilizace se řítí po horizonále, kterou rozšiřuje dál a dál, aniž by otázka vertikály byla řešena nebo dokonce aniž by někdo nahlédl její závažnost. Vědu lze snad neobratně přirovnat k autu. Je to zařízení, pomocí kterého se dostaneme mnohem dál a mnohem rychleji. Je ale možno jet mnoha směry za mnoha různými účely. Kam a proč, je ovšem již mimo kompetenci a často i zájem konstruktérů, kteří nechtějí přebírat odpovědnost za řidiče.
Odtud i věčné obavy etiky z každého dalšího vědeckého vynálezu. Není jistě nic špatného na vynálezu pěstního klínu, štěpení atomu či genových manipulacích jako takových. Ba právě naopak, veškeré nové objevy a veškeré nové vědecké poznatky zpřesňují náš obraz o světě, usnadňují náš život něm a universum se stává z oné nepoznané a nepoznatelné divočiny stále více domovem, který nějak důvěrněji známe, ve kterém se cítíme lépe, více jako u sebe doma. Věřím, že v touze člověka po poznání je cosi božského, cosi inherentně dobrého, cosi, k čemu – mohu-li použít natolik religiózního slovníku – je člověk povolán. Tento fakt bývá také do značné míry zneužíván všemi těmi, kteří chtějí technický pokrok bez jakýchkoli morálních mantinelů, bez jakýchkoli omezení. Argumentuje se ve smyslu, že co je myšlené, je možné, a jediná nemožnost, se kterou se musíme (zatím) potýkat je nemožnost technická. Vždyť pokrok je sám o sobě dobrý, slýcháme.
Technický a vědecký pokrok per se jistě dobrý je, vždy ale musíme vzít rovněž do úvahy charaktery, povahy lidí, kteří jím vládnou. Rabín Jonathan Sacks říká velmi přesvědčivě, že nejmasivnější zbraní hromadného ničení je lidské srdce. Moc, kterou člověk disponuje je stále větší, ničivější, s každým novým patrem naší babylonské věže získáváme větší rozhled. Na druhé straně si ale vždy musíme klást otázku: dozrál již člověk svým vynálezům? Onen pěstní klín, který držíme v ruce ... použijeme jej vždy jen k dobrému, a nikdy k uzurpování moci nad ostatními? Dorostli jsme velikosti svého objevu? Dokážeme s tím, co umíme, zacházet skutečně moudře? Řečeno velmi obrazně, vyvíjí se obě části lidské duše souměrně a tak, jako rosteme v technologiích, rosteme podobně i v odpovědnosti? S každým novým vynálezem moderní doby, od vytvoření baktérie s DNA vyrobenou v laboratoři po automatické válečné roboty, zaměřující – a střílející (!) – již ne podle lidského rozhodnutí nýbrž podle vloženého softwaru si tyto znepokojivé dotazy znovu a znovu klademe a cítíme, že naší odpovědí na všechny položené otázky je zdráhavé a možná že nikdy nevyslovené „ne“.
Myslím, že není nic špatného na všech těchto objevech, na vytvoření zcela nové baktérie, která bude schopna metabolizovat ropné skvrny etc., ale že může být něco velmi špatného v oné druhé části mysli člověka.
Z oné bioetické otázky „smíme, co můžeme?“, tedy „co umíme udělat technicky, můžeme to udělat i morálně?“ se stává pozvolna otázka „dorostl člověk morálky člověka techniky“? Je technická úroveň lidstva v proporcích s jeho morální úrovní?
Pracovní koncept pro sborník o aktuálních otázkách dneška „Hlavou zeď“.
I.
Dnes je možná až příliš banální frází tvrzení, že věda se stala náboženstvím dneška. Metodologií vědy se stal naturalismus, kdy z barvitého, tajuplného, vířivého a mnohoznačného jeviště světa bude pro příště extrahováno jen všechno měřitelné, jen to, co lze vahami zvážit či pravítkem poměřit, co nějak pohne rafičkou přístroje. Věda sama však zůstane hodnotově neutrální a omezí se na měření a formulaci hypotéz, jak funguje materiální orloj světa. Z mnohorozměrné přírody se věda snaží vydestilovat čísla, která mohou nějak být zachycena v tabulkách protokolů, vztahy, které mohou být nějak sevřeny do definic či zachyceny do klece matematických pravidel. Tato věda získá v průběhu staletí působivé úspěchy, díky ní máme technologie a díky technologiím mrakodrapy s klimatizovanými kancelářemi, antibiotika i orbitální stanice. Díky této vědě máme elektronový mikroskop i Hubbleův teleskop a díváme se do obou stran vzdáleností, těch závratně malých i těch nepředstavitelně velkých. Díky vědě máme nadzvuková letadla a TGV.
Věda svým zájmem o měřitelno ale zůstává ukryta uvnitř hmoty a z onoho divokého a tajemného organismu, kterým je příroda, se zajímá jen o úzký výřez skutečnosti. V oné kleci matematických pravidel zůstává jen malá část světa, otázka po smyslu, svět umění, vztahů a svět náboženství zůstává nezachycen a vzpírá se vysvětlení toliko vědeckému. Naše nadšení pro vědu a nové technologie posunuje možnosti lidstva dál a dál. Věda nám na mnoha místech usnadňuje bytí až k jeho nesnesitelné lehkosti, přináší dřív nevídané množství volného času a prodlužuje životy. Věda ale metodologicky správně ponechává stranou palčivou otázku, čím získaný čas naplnit.
Zdá se, že v celé naší civilizaci jakoby se vyvíjela jenom jedna část mozku, ta vědecká. Věda je prostředkem, ničím jiným. Je známou pravdou, že věda produkuje fakta o světě a hypotézy o jeho fungování, nic víc a nic méně.
II.
Obrazem současného světa a jeho nevyváženosti je mediální svět obrazů. Animace, efekty a 3D zobrazení jdou natolik překotně dopředu, že jakmile je jednou vyhlášena nová revoluce v kinematografii, již je překonána novější a ještě dokonalejší, a každým rokem se dostane do kinosálů film, považovaný z technického pohledu za přelomový, za zvěstovatele zcela nové éry v kinematografii. Nad obsahem sdělení ale visí stejný otazník jako kdysi. Díky novým technologiím máme skvělé televize s velkou úhlopříčkou a ostrým obrazem. Věda ale již není schopna zajistit co se vlastně má vysílat, jakými pořady člověka bavit, neboť je schopna zajistit toliko jejich technickou kvalitu, nikoli obsahovou. Propracovaná technologie přenosu, digitalizace a špičkové technické vymoženosti jsou často v ostrém protikladu s obsahem nabízených pořadů. Díky vědě jsme obepnuli Zemi sofistikovaným systémem družic, na oběžné dráze máme gravitačně zavěšeny televizní satelity, výblesky lidského génia, které zpět na Zemi odrážejí věštby zaříkávačů karet, životní názory místních zpěvaček a pozdě v noci telenovely či pornografii. Nůžky mezi formou a obsahem nebyly nikdy dříve rozevřeny více.
Cestujeme rychleji a na jakékoli místo planety jsme schopni doputovat v horizontu hodin, tam i zpět, jaký smysl však takové cesty mají již žádný vynálezce tryskových motorů není schopen zodpovědět, není to ani jeho práce, vždyť on rozumí – tak jako všichni ostatní – jen šroubkům a atomům. Díky vědě má každý občan Evropy svůj mobilní telefon a všichni jsme dvacet čtyři hodin on-line a nepřetržitě na skypu, ICQ, facebooku, twitteru nebo alespoň na mailu, tím ale ještě není stanoveno, že máme témata ke sdělení, že si máme co říci.
III.
Z této civilizace jde strach, neboť připomíná geniální dítě, které se naučilo štěpit atom a pronikat k podstatě života, morálkou však stále dítě, s oněmi typicky dětskými sklony k trapičství a krutosti, neboť dítě ještě nebývá schopno domyslet následky svých činů. Toto nevyrovnané dítě dnes drží prst na spoušti jaderných kufříků, toto dítě dnes přečetlo lidský genom a při tvorbě nových dětí pak jednotlivé geny přesouvá sem a tam, podle zvědavosti a přání. Toto dítě dnes v touze po dokonalém světě zvažuje, zda se nevrátit k děsivé logice akce T4 a nezabít nevhodné, příliš jiné, příliš staré či příliš nemocné. Hrubou eugeniku nacistů dnes tiše promýšlíme a plánujeme nahradit mnohem jemnější a sofistikovanější laboratorní eugenikou, založenou na poznatcích, dnes již skutečně vědeckých.
V umění prostředků jsme se dostali nejdále, co jsme kdy v historii byli, v umění žít jsme stále na začátku. Ať je věda jakkoli skvělá a její úspěchy jakkoli působivé, jedním určitě není, věda není spásou lidstva. Věda spíše rozevírá prostor pro skutečný život, co je ale ten život sám a čím má být čas naplněn, je již mimo její kompetenci. Naše civilizace se řítí po horizonále, kterou rozšiřuje dál a dál, aniž by otázka vertikály byla řešena nebo dokonce aniž by někdo nahlédl její závažnost. Vědu lze snad neobratně přirovnat k autu. Je to zařízení, pomocí kterého se dostaneme mnohem dál a mnohem rychleji. Je ale možno jet mnoha směry za mnoha různými účely. Kam a proč, je ovšem již mimo kompetenci a často i zájem konstruktérů, kteří nechtějí přebírat odpovědnost za řidiče.
Odtud i věčné obavy etiky z každého dalšího vědeckého vynálezu. Není jistě nic špatného na vynálezu pěstního klínu, štěpení atomu či genových manipulacích jako takových. Ba právě naopak, veškeré nové objevy a veškeré nové vědecké poznatky zpřesňují náš obraz o světě, usnadňují náš život něm a universum se stává z oné nepoznané a nepoznatelné divočiny stále více domovem, který nějak důvěrněji známe, ve kterém se cítíme lépe, více jako u sebe doma. Věřím, že v touze člověka po poznání je cosi božského, cosi inherentně dobrého, cosi, k čemu – mohu-li použít natolik religiózního slovníku – je člověk povolán. Tento fakt bývá také do značné míry zneužíván všemi těmi, kteří chtějí technický pokrok bez jakýchkoli morálních mantinelů, bez jakýchkoli omezení. Argumentuje se ve smyslu, že co je myšlené, je možné, a jediná nemožnost, se kterou se musíme (zatím) potýkat je nemožnost technická. Vždyť pokrok je sám o sobě dobrý, slýcháme.
Technický a vědecký pokrok per se jistě dobrý je, vždy ale musíme vzít rovněž do úvahy charaktery, povahy lidí, kteří jím vládnou. Rabín Jonathan Sacks říká velmi přesvědčivě, že nejmasivnější zbraní hromadného ničení je lidské srdce. Moc, kterou člověk disponuje je stále větší, ničivější, s každým novým patrem naší babylonské věže získáváme větší rozhled. Na druhé straně si ale vždy musíme klást otázku: dozrál již člověk svým vynálezům? Onen pěstní klín, který držíme v ruce ... použijeme jej vždy jen k dobrému, a nikdy k uzurpování moci nad ostatními? Dorostli jsme velikosti svého objevu? Dokážeme s tím, co umíme, zacházet skutečně moudře? Řečeno velmi obrazně, vyvíjí se obě části lidské duše souměrně a tak, jako rosteme v technologiích, rosteme podobně i v odpovědnosti? S každým novým vynálezem moderní doby, od vytvoření baktérie s DNA vyrobenou v laboratoři po automatické válečné roboty, zaměřující – a střílející (!) – již ne podle lidského rozhodnutí nýbrž podle vloženého softwaru si tyto znepokojivé dotazy znovu a znovu klademe a cítíme, že naší odpovědí na všechny položené otázky je zdráhavé a možná že nikdy nevyslovené „ne“.
Myslím, že není nic špatného na všech těchto objevech, na vytvoření zcela nové baktérie, která bude schopna metabolizovat ropné skvrny etc., ale že může být něco velmi špatného v oné druhé části mysli člověka.
Z oné bioetické otázky „smíme, co můžeme?“, tedy „co umíme udělat technicky, můžeme to udělat i morálně?“ se stává pozvolna otázka „dorostl člověk morálky člověka techniky“? Je technická úroveň lidstva v proporcích s jeho morální úrovní?
Pracovní koncept pro sborník o aktuálních otázkách dneška „Hlavou zeď“.