Představu konfliktu mezi vědou a vírou považuji za jedno z prokletí moderní doby.

Nejprve si pro rozstřel připomeňme co je to věda. Podle The Hutchinson Dictionary of Science je věda (science) každý systematický obor studia nebo soubor znalostí, jehož cílem je pomocí experimentu, pozorování a dedukce poskytnout spolehlivé vysvětlení jevů, které se týkají hmotného nebo fyzického světa. Jedná se tedy o jevy týkající se hmotného nebo fyzického světa. Nástrojem vědy se stane tzv. metodologický naturalismus – ve vědě se budeme zajímat jen o to, co je měřitelné povahy, lidově řečeno o to, co je „měřitelné a vážitelné“ a co nám nějak vychýlí ručičku přístroje. Ze světa venku za oknem, který je velmi komplikovaný, si věda abstrahuje, vytáhne, jen to co nějak mohu naměřit. Z toho velkého koláče, kterým je svět, se věda bude tedy zajímat jen o jeho úzký řez.

Co se týče světa neměřitelna, věda ordinuje sama sobě tzv. metodologický agnosticismus, což znamená, že se k neměřitelným fenoménům nevyjadřuje. Věda tedy nebude nic schopna říct k existenci nebe, pekla, andělů, Boha nebo lidské duše, neboť všechny tyto fenomény jsou neměřitelné povahy. Pokud je Bůh mimo hmotu, prostor a čas, jak konstatují všechna velká monoteistická náboženství, pak mi při jeho hledání nepomůže ani mikroskop ani dalekohled. Věda nebude schopna provést ani jeden experiment, kterým by existence Boha byla prokázána a věda není schopna provést ani jeden experiment, kterým by existence Boha byla vyvrácena. A to právě proto, že věda pohlíží na skutečnost jen z jedné, měřitelné strany. Německý filosof Hans Jonas říká v tomto smyslu velmi přesně, že „přírodověda nám neříká o přírodě celou pravdu“. Metodologický naturalismus tak vykolíkuje vlastně jen limity vědy, nikoli její univerzalitu. Věda sama bude vždy ukryta ve světě hmoty a nemůže nic prohlašovat o světě „venku“.

Vědě se někdy vyčítá, že je materialistická. To ale věda skutečně je, neboť se zajímá o matérii. Velkým úspěchem západu byl právě metodologický naturalismus, díky němu zde máme antibiotika a veškeré působivé úspěchy vědy. Naopak světu Asie se nikdy zcela nezdařilo oddělit svět měřitelna od světa esoteriky a magična. V přímé konfrontaci např. v léčbě lepry či nakažlivých onemocnění jsou to západní materialistické léčebné metody, které vítězí nad libovolnými postupy východu. Rovněž vesmír, zdá se, se chová spíše podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.

Vedle vědy je zde ale ještě jeden svět, ve kterém se příliš nemůžeme opírat o naměřené veličiny – jsme zde v galerii DOX – a to je svět umění. Umění určitě není pouhá zábava, v umění se jedná o hledání pravdy, řekněme o imaginativní sebeobjevování člověka, života na Zemi a vesmíru. Umění je vždy velmi subjektivní a může být velmi pravdivé, přestože v něm objektivní realitu vědy nenalezneme. Je zvláštní, že nikoho dnes nenapadne vidět spor mezi vědou a uměním a nikoho nenapadne konstatovat, že dobrý vědec přece nemůže věřit na umění.

Umění a věda jsou spíše dva reflektory, dva paprsky světla, které nasvěcují jednu skutečnost ze dvou různých stran.

Tím třetím reflektorem je samozřejmě víra. Zatímco věda žádá vysvětlení, víra se zabývá interpretací. Pokud se věda zabývá řešením problémů, víra se zabývá tajemstvím. Víra se spolu s filosofií ptá, jaký to vše má význam, proč jsme zde, jaký je smysl našeho příběhu. Pokud vědec zkoumá chemické složení barev na obrazu, víra se zajímá o příběh na plátně. Nebo ještě jinak. Pokud věda bezchybně popíše život člověka od narození k smrti a koloběh jídla, práce, zábavy a spánku, bude se víra ptát, jaký to vše má smysl, proč žijeme etc. Věda přitom poskytuje umění a víře velmi působivý materiál k úvahám. Podle toho, co nám o světě zjistila věda, vznikla naše planeta před asi 4,65 miliardami lety ze žhavé koule prachu a plynů. A nyní, kdybychom si dějiny Země pustili jak na zrychleném videu, po těchto 4,65 miliardách ze Země vyletí raketa Apollo s astronauty se podívat, co je nového na Měsíci. Co se to zde s hmotou jen stalo? Jak je možné, že ten kus hmoty vzniklý evolucí jednou cosi načmáral na stěnu jeskyně, učinil první nesmělý taneční krok či zaklonil hlavu a poprvé se podíval na hvězdy s nevyslovenou otázkou?

Víra, umění a mystika jsou tedy tři komplementární paprsky světla, které tutéž skutečnost nasvěcují ze tří různých stran. Není tedy pravda vědy proti pravdě umění, není pravda umění proti pravdě víry a není pravda víry proti pravdě vědy. Problémy v minulosti pravidelně začaly, když si jedna z těchto disciplín začala nárokovat pravdu celou. V minulosti to byla občas víra, v přítomnosti je to velmi často věda. Pokud bychom měli přemýšlet o konfliktech mezi vědou a vírou (či spíše mezi vědou a církví), napadne nás pravděpodobně kausa Galilei 1633 a pak celý ohňostroj od vydání Darwinova O původu druhů 1859, to je za dva tisíce let vše. Z naši řecko – židovsko – křesťanské kultury vzniknou univerzity se svým neustálým kladením otázek a zpochybňováním řečeného. Proč nevznikly nikdy univerzity v Asii či kdekoli jinde? Františkán Roger Bacon ve 13. století položí základní prvky vědecké metodologie, v témže století sv. Albert Veliký propracuje základy biologie, fyziky a psychologie, P. Clavius v 16. století vymyslí nový kalendář, který 1582 uvede papež Řehoř XIII. – odtud gregoriánský kalendář, kterým se doposud řídíme. 1865 augustiniánský mnich otec Johann založí genetiku a v roce 1927 belgický kněz Georges Lemaître vymyslí teorii, která bude později zvána teorie Velkého třesku. Ze srdce církve vyprýští umění středověkého malířství a umění katedrál. Opravdu můžeme tak neproblematicky říkat, že mezi vírou a vědou existuje neřešitelný rozpor?

Předneseno 9. října 2010 v galerii DOX v rámci programu „12 hodin budoucnosti – maratón myšlenek, ideí a tezí.“