Mám je rád, a přesto je lovím.

Dílko Lišky a kuny – úspěšný lov nejspíš není atakem na Nobelovu cenu za literaturu a jeho autor Bruno Hespeler pravděpodobně neobdrží ani Magnesii za objev roku, přesto se jedná o svěží dílko, nevelké rozsahem avšak velké významem, které neprávem uniká pozornosti široké veřejnosti. Autor rekapituluje vše, co veřejnost o liškách a kunách ví, přináší některé nové informace a zejména - boří dlouho udržované mýty.
Tedy především, pokud máme lišky rádi, měli bychom je lovit. Lišky se zkrátka přemnožily a „jejich lov jim prospívá mnohem více, než jim uškodí“ (str. 8). Ano, lišek i kun přibývá.
Jenomže málokdo ví, jak se při lovu lišek chovat.
„Čert aby vzal sváteční myslivce z města“ (str. 35), kteří při lovu u nory neustále mění místa a diskutují, různě „dupají nad norou a šeptem si sdělují své poznatky" (str. 35). Vždyť „každé slovo pronesené u nory je příliš“ (str. 35). Co se týče psa vhodného pro lov lišek, laická veřejnost a mnozí nezkušení myslivci se domnívají, že důležité je plemeno. Není tomu tak, „zásadní není plemeno, ale osobnost psa!“ (str. 38). Jistěže „dobrý norník vyžaduje určité proporce a ostrost, to je mimo diskuzi, ale minimálně stejně důležitý je rozum“ (str. 38).
Věc ale není tak jednoduchá, jak by se zdálo, vždyť ne vždy, když cítíme lišku u nory, je rezka skryta uvnitř! „Zní to hrozivě a pohrdavě, ale buďme upřímní, copak se nám někdy všem nestalo, že jsme poslali psa do prázdné nory?“ (str. 41). Bylo totiž vědecky zjištěno, že zejména staré lišky často mění úkryty, a po záměrném vyrušení se „jen dvakrát se ukryla stará liška ve stejné noře“ (str. 42). Ano, dvakrát nevstoupíš do stejné nory. Vzhledem k tomu, že přirozených nor je málo, nebo jsou na nevhodném místě, nebo jsou již obsazeny jezevcem, není na škodu zakopat do země tzv. umělé nory, nejlepší s rozdvojenými chodbami. Existuje mnoho modelů, na které jejich výrobci přísahají, a není nora jako nora; pokud by ale čtenář váhal s koupí umělé nory, autor vřele doporučuje tu od firmy Mester (str. 43).
Co se týče elektroniky, autor v případě norování rád činí ústupek, pokud má totiž norník na krku obojek s vysílačkou, lze najít jeho přesnou polohu v zemi, pokud v noře uvázne. „Mnoho norníků již zemřelo, protože vysílačku nemělo“ (str. 53). Zde ovšem dochází k určitému napětí s českým recenzentem práce, který nečekaně vstupuje do toku textu s vlastním odstavcem v kurzívě a přesně opačným názorem „žádná oficiální statistika neexistuje, kolik norníků uhyne v noře, natožpak kolik vlivem toho, že mělo obojek. Proto je toto tvrzení bez pádných argumentů“ (str. 54). Čtenář je zmaten tím víc, že slova se ujímá opět autor a poukazuje na to, že „je politováníhodné, že ne všichni lovci používají tyto vysílačky“ a to navzdory faktu, že dokonce některé myslivecké organizace pořízení takového přístroje dotují. (str. 55). Tento výpad již český recenzent ponechává bez odpovědi.
Lišky si ale zkušenosti s lovem pamatují, a pokud nám liška z nory uteče, nejenže bude příště již obezřetná, dokáže navíc své zkušenosti i nějak sdělit dál jedna druhé. „Závěr je tedy jednoduchý: každou lišku, která vyběhne z nory, ulovit, aby o tom nemohla dál vyprávět!“ (str. 46)
Dalším účinným způsobem lovu je použití tzv. vlečky. Jedná se o umělohmotnou síťku, ve které se prodává cibule nebo brambory opatřenou motouzem. Do síťky dáme mrtvého králíka nebo i jinou přejetou nebo ulovenou lišku, a pěšky, na kole nebo i autem pomocí vlečky tvoříme pachovou stopu až k újedišti. „To by se však nemělo dít před zraky veřejnosti“ (str. 57).
Nejlepší je ovšem lov právě na újedišti, neboť tyto chvíle dokoce přináší mystické zážitky. „Nikde jinde nenalézám tolik vnitřního klidu a prostoru pro rozjímání a přemýšlení“ (str. 60). „Do té pravé nálady se ovšem dostaneme až za jasných úplňkových nocí“ (str. 60).
V další kapitole, která opět používá religiózní slovník „Boudu nebo kazatelnu?“ (str. 64) autor zvažuje výhody a nevýhody různých posedů. Co se týče střeliva, autor opět boří jeden z houževnatých omylů, zastávaných naší veřejnosti. „Myslivci ze staré školy teď rudnou vzteky, protože tvrdošíjně zastávají pravidlo, že čím větší je lovená zvěř, tím větší musí být broky. To prostě není pravda.“ (str. 66). Zde ovšem opět se vynořuje ze zákulisí recenzent s vlastním odstavcem v kurzívě a navzdory či právě proto, že minulé kapitoly se neproblematicky zabývaly lovem lišek v zimě, konstatuje „lovit zvěř velikosti lišky zejména v zimě je nemyslivecké, neetické a nehumánní“ (str. 67). Zde by jistě stálo za to rozvést, co má recenzent na mysli slovy posledními třemi výrazy. Čtenáře bezděky napadá, zda se nejedná o doznívání sporu ohledně vysílačky v obojku?
Nyní je liška již úspěšně zastřelená. Tím ale práce nekončí, naopak. Naneštěstí, mladá generace myslivců již ani neumí pořádně lišku stáhnout a není ani zájem se tomu naučit. A bohužel, „kožešiny jsou dnes všechno možné, jen ne „in“.“ A pokud nebohý myslivec stahuje úlovek venku na terase, „nejdříve vyvolá u sousedů hysterii, následně se pak sejde u dveří policie, ochránci přírody nebo zástupci městského úřadu včetně redaktora místních novin“ (str. 113). No ano, hysteričtí ochránci přírody a novináři; ani pan prezident by to nevyjádřil lépe. Navíc o liščí kožešiny není zájem nejen mezi veřejností, ale ani mezi nimrody samotnými. Mezi myslivci se stalo neblahou módou pohrdat domácími produkty a raději nosíme drahé kožešiny z farem než z domácí kmotry. „Mnozí z nás sice chodí na lov v maskáčích jako američtí vojáci při invazi do Iráku, ale čepici z lišky uvidíme na hlavě myslivce jen zřídka. A rukávník po dědečkovi, láskyplně ušitý z liščích kožek, již dávno skončil v koši“ (str. 113).
Posledním z houževnatě se udržujících mýtů mezi veřejností je hysterický strach z tasemnice liščí. Strach ale není na místě. „Nebezpečí nákazy tasemnicí je zatíženo nesčetnými předsudky a obavami.“ Autor správně poukazuje na to, že každoročně umírá více lidí na následky požívání nikotinu a alkoholu než na nákazu způsobenou tasemnicí liščí (str. 18). S tím určitě nelze polemizovat. „Nikterak nechci nebezpečí nákazy liščí tasemnicí bagatelizovat, ale každý dospělý člověk by měl mít mnohem větší strach z našich politiků než z drobného echinokoka!“ (str. 114). Jak aktuální i na současné politické scéně!
Zkrátka, „mám je rád, a přesto je lovím“ (str. 8).