Myšlenka, že bychom se měli zbavovat postižených ve jménu „zájmu společnosti na zdravé generaci“ není nová.

Malformovaní novorozenci se shazovali ze skály již ve Spartě a už Platón žádá, aby „nejlepší muži obcovali s nejlepšími ženami co nejčastěji, kdežto nejhorší muži s nejhoršími ženami naopak, a (...) děti horších rodičů a narodí-li se co neduživého z oněch prvních, ty odstraní, jak sluší, na místě tajném a nezjevném.“ Lékařské umění nesmí za svůj cíl považovat prodloužení života, nýbrž pouze zájem státu, soudí Platón. Nic nového pod sluncem.

V roce 1859 vychází O původu druhů a o dvacet čtyři let později poprvé použije Darwinův bratranec Francis Galton termín eugenika. Myšlenka je prostá: všechno úsilí našich nejlepších lékařů jde vlastně proti principu přirozeného výběru. Lékaři totiž vrací zpátky do domovů – a do rozmnožovacího procesu – i pacienty, který by jinak přirozený výběr vymýtil. Lékařům se daří udržovat naživu i ty, kteří by jinak neměli šanci, a to až do dospělosti a do případného rozšiřování svých špatných genů do dalších generací. „Slabí a nezdařenci ať zhynou, toť první příkaz naší lásky k lidem! A ještě jim k tomu dopomozme.“ volá Friedrich Nietzsche.

Se sterilizacemi mentálně postižených se začalo za oceánem v roce 1907, probíhaly celkem ve třiceti státech až do roku 1963 a jednalo se snad až o 60 000 mentálně nemocných. Na naší straně oceánu byl kdysi Adolf Hitler veleben jako první politik, který se nebojí závěry moderní biologie aplikovat do politiky. Nacisté měli také své mentálně nemocné. Ovšem v rámci negativní eugeniky šli o jednu otočku dál než Američané.

Na konci roku 1938 nebo začátku 1939 přišla kauza, známá v análech lékařské etiky jako dítě Knauer. Otec dítěte, které se narodilo slepé a jemuž chyběla noha a část ruky, a které, podle svědectví Hitlerova lékaře „vypadalo jako idiot“, požádal písemně Hitlera, aby jej dítěte zbavil. Což se stalo. Jeden z Hitlerových lékařů Karl Brandt a vysoce postavený nacista Filip Bouhler pak jsou Hitlerem vyzváni, aby v podobných případech jednali obdobně. Poprvé je zde užit termín „lebensunwertes Leben“, život nehodný života, život, který nestojí za to, aby byl odžíván. Uvádí se, že do konce druhé války byl takto zabito něco mezi 5 000 až 8 000 dětmi. Program se následně přelil do vybíjení mentálně nemocných dospělých.
Celý program byl koncipován velmi tajně a dostal konspirativní název „T4“, podle vilky, kde byl vymyšlen, na ulici Tiergartenstraße 4 v Berlíně. Konspirace byla na místě. Mentálně nemocní byli totiž neoddiskutovatelně čistokrevní Germáni, přesto však pro ně nemělo zbýt v celosvětové Třetí říši místo. Příznačné je, že rozhodující impuls pro zastavení akce nepřišel od lékařů. 3. srpna píše pastýřský list odsuzující vybíjení mentálně nemocných münsterský katolický biskup Clemens von Galen a 23. srpna 1941 Hitler program zastavil. V tu chvíli bylo ovšem již zabito na 70 000 lidí.

Filip Bouhler spáchal sebevraždu 19. května 1945, předtím, než mohl být zajat Spojenci. Karl Brandt byl odsouzen v Norimberském procesu za válečné zločiny a byl popraven 2. června 1948.

Po válce se slovo „eugenika“ stalo zakázaným slovem, zejména po té, kdy se svět začal dozvídat o hrůzách holocaustu. Již na konci padesátých let, spolu se vznikem genetického poradenství, se prosazuje pravidlo, že snahou poradce by měla být snaha o spokojenost rodiny, a že rodina má přednost před genetickým zdravím společnosti. V současnosti je toto pravidlo v civilizovaném světě akceptováno bez připomínek. Lékaři mají tedy vždy respektovat názor radících se. Pokud například prenatální vyšetření zjistí, že je zde riziko nebo jistota narození dítěte s různými vrozenými nebo dědičnými vadami nebo pokud rodiče, kteří mají v rodokmenech geneticky přenosné nemoci zvažují založení rodiny, úkolem lékařského genetika je poskytnout veškeré informace o dané nemoci, o možnostech antikoncepce, asistované reprodukce, potratu, porodu, dostupné péče ve specializovaných školkách a školách a je na rodičích, aby provedli volbu. S tím, že v civilizovaných zemí má za to, že právo porodit dítě je základním právem ženy. Jakékoli dítě, s jakoukoli diagnózou, první nebo desáté.
A když jsme u toho: dokonce i pokud matka ve svém těhotenství pije alkohol, kouří marihuanu nebo jakožto těžká diabetička se přejídá sladkostmi, lékař se sice může zachovat paternalisticky, může prosit, žádat či argumentovat, nikdy ale nemůže ženu poslat do vězení nebo na potrat. Po hrůzách druhé světové války si žádný civilizovaný stát právo porodit dítě nedovolí zpochybnit.

Moderní učebnice lékařské etiky, zejména ty z anglosaského prostředí, důsledně zakazují zdravotním profesionálům používat termíny jako „mrzák“ („crippled“), nebo dokonce výrazy jako „blázen“ („nut“, „crazy“) a podobně. Nejedná se zde totiž o diagnózu, nýbrž o ortel. Vždy je třeba mluvit o „people with disabilities“, člověk s rýmou, člověk s chřipkou, člověk se schizofreniíí či člověk s Downovým syndromem, na prvním místě ale především člověk. Ano, možná dnes Downům syndrom i jiná postižení neumíme léčit, to ale nic neubírá na lidství svému nositeli.

Minulost nás poučila o jednom: vždy když jsme začali dělit lidstvo na dvě velké skupiny, na nás a ty ostatní, nikdy to nedopadlo dobře. Pokud totiž přesvědčíme sami sebe, že ta druhá skupina lidí vlastně ani lidé nejsou, pak nás nezastaví žádný etický systém na světě. A je jedno, zda jsou na druhé straně mentálně nemocní, „vši“, jak kdysi nazývali nacisté Židy, inyenzi, „švábi“ ve rwandském konfliktu nebo „nevěřící psi“ v mnoha minulých i současných konfliktech náboženských. Pravdu má onen hořký povzdech, že lidstvo lze rozdělit na dvě velké skupiny lidí. Ta první si myslí, že lidstvo lze rozdělit na dvě velké skupiny lidí. Ta druhá si myslí, že ne.