Několik poznámek k filmu.

Lars Von Trier maluje lidskou postavu, ale maluji ji silným uhlem, vše je o něco přetažené, zbytnělé, přestřelené, jeho socha je příliš hrubá, ale je to přece jenom socha člověka. Scény by se v reálu nestaly takto, ale staly by se. Největším problémem tohoto filmu je, že je pravdivý. Diváka bezděky napadne banální motiv z Tolkiena: trpaslíci kutají ve skalních dómech příliš hluboko, a tak probudí síly, které měly spát a které je nakonec zničí, probudí hlubinné temné postavy minulosti, kterým nebudou schopni vzdorovat. Cosi hluboko v nevědomí je takto v nás zakopáno, a je možná dobře, když v běžných životech mírových dob kloužeme lehce po mělčině věcí, kdy ve své duši nekutáme příliš hluboko a neprobouzíme hlubinné démony, kdy jak se patří chodíme s dívkami na nezávazné procházky, přispíváme na charitu a vedeme spořádané domácnosti. Nevědomí se ale někdy u některých jako gejzír provalí do vědomí – Jung věděl o čem mluví – a výsledek je podobný scénám z filmu. Některé obrazy a dialogy znějí velmi povědomě, a muž si nemůže neuvědomit chyby, kterých se notoricky dopouští v kontaktu se ženami a dívkami. Trýznivým poselstvím tohoto filmu je že je déjà vu, jen to někdo vyslovil nahlas. Kdo tyto situace nikdy nezažil bude film považovat za nepochopitelný, jak se ostatně ve většině recenzí děje. A chtělo by se mi dodat, blahoslavený, komu film nic neřekl.

Muž intuitivně předpokládá, že je pravda a lež a že alespoň nějaká pravidla platí a že vyřčené slovo je naplněno pevným obsahem. Není tomu tak. Jakoby muž a žena hráli šachy, muž tahá figurkami jak je smluveno, zatímco žena porušuje všechna pravidla hry, neboť pohybuje cizími kameny nepovolenými tahy. Koneckonců pravidla ani nezná, vždyť nechce ani vyhrát ani prohrát, touží toliko milovat nebo nenávidět a v její duši je obojí zároveň, což muž není schopen pochopit. Muž si až pozdě uvědomuje, že s pravítkem a kružítkem a se svojí pravoúhlou logikou vytáhl do boje proti běsům. A dodejme, šel do této války plný dobré vůle, milující a pečující se snahou udělat to nejlepší co je v jeho skromných silách. I toto je podoba války, žena, která literárně neví čí je a ve které spojení lásky a nenávisti vytváří třaskavou směs a nezáleží snad ani na její vědomé vůli, která z podob převládne ráno a která večer, protivníkem je muž, ne nějaký konkrétní muž, jako spíše obecné mužství, podle toho kdo se zrovna dostane do cesty, druh nebo dítě. I zde se spolu láska a nenávist, potřeba blízkosti a touha ublížit, zahojit všechny rány, poranit co nejvíc, milovat až do konce, zabít co nejbolestivěji sváří, minutu od minuty se mění bitevní pole a ta, která dnes vyznává lásku na celý život je tatáž, která za pět minut touží mučit a je to přitom stále táž, nešťastná a snad alespoň občas i vědomá toho všeho, žena, bezmocně přihlížející zápasům ve svém nitru, podléhající pod přesilou nevědomí, objímající i zabíjející a nemohoucí na tom nic změnit. Žena, která tak jako neindividuované přírodní národy má na svět denní názor a noční názor. Je úplně jedno, jestli to nazveme geny, hormony nebo nevědomí, mluvíme o tomtéž. Sebezmrzačení, až origénovsky povědomé, přichází příliš pozdě, jako volání po míru, udržení nenávisti v šachu za cenu ztráty lásky, jako výkřik touhy zabít jakékoli emoce, touhy to vše vrátit zpět, napravit nenapravitelné, nějak omezit dvě nepřemožitelné armády šílené nenávisti a ještě šílenější touhy po blízkosti, které se střetají před udivenýma očima ženy, která tomuto zápasu přihlíží jak bezmocná novinářka. Neboť i žena touží po dobru. Žena pak jedná, vskutku ne-vypočitatelně, bez jakékoli logiky, a snad už to ani není ona, spíše ten gejzír nevědomí v ní. Muži jsou vinni, tím, že jsou, tím, že existují, vždyť my jsme jim vždycky, desítky tisíce let sloužily, byly jimi mrzačeny, násilňovány a upalovány, služky vám už nikdy dělat nebudeme, vaše úspěchy jsou naší kletbou. Muž si toho doslova není vědom, neboť se narodil ve dvacátém století, používá rozum a matematický aparát logiky, princip jang je ostatně definován jako světlý, teplý a suchý, vzhledem ke svému datu narození považuje svou vinu za zločiny minulých tisíciletí logicky za absurdní.

Obvinění, která bychom chtěli vyslovit v závěru filmu nám jaksi váznou v hrdle – je totiž žena skutečně vinna, je odpovědna za své skutky a co vlastně znamená být odpovědný? Muž by dozajista řekl že určitě ano a v jeho světě to dává logiku. Problémem je, že v ženském vesmíru to tak jisté není.


Publikováno na www.umlaufoviny.com