Je čas k mlčení i čas k mluvení (Kazatel 3,7). Jiří Ovčáček použil Kazatelova slova, když nedokázal věcně vysvětlit, proč prezident otálí s vystoupením ve vrbětické kauze. Také po řádění tornáda si prezident ponechal čas na vyjádření.

Odložení prezidentova vystoupení k Vrběticům bylo komentováno jako promyšlená taktika. Toto vysvětlení bylo poněkud nabouráno následným zjištěním, že během celého týdne nebyl prezident o tajné zprávě BIS informován, i když byla na Hrad doručena. Ohledně mlčení k tornádu už pro jistotu žádný pokus o vysvětlení nezazněl. Následující den po řádění živlu nebyl telefonicky dostupný ani tiskový mluvčí, ani protokolář a ani kancléř. Je logické, že se jako vysvětlení nabízí prezidentova zdravotní indispozice.

Standardní reakce politických představitelů vypadá jinak. Odpovědný politik se co nejdříve zajímá o rozsah živelné pohromy a její konkrétní dopad na lidi a majetek. Přijede na dané místo a mluví s těmi, na které pohroma dopadla. Riskuje, že mu budou předhazovat, že si nahání popularitu a fotí se kvůli prezentaci na sociálních sítích. Pořád lepší, než když není vidět vůbec. Je jen na dovednosti a empatii, nakolik dokáže dotyčný politik přesvědčit, že je jeho zájem opravdový a účast upřímná.

Empatie není slabost a lze se jí naučit. Představuje ochotu vžít se do situace druhého a snažit se o porozumění. Přes nešikovnost a producírování se některých politiků, je jejich přítomnost na místě živelné pohromy povzbuzením. Nejsou někde daleko, vysoko, ale tady u nás a ví o nás. Takto to většina místních chápe, a proto také politici do postižených míst přijíždějí. Nepřekážejí, jsou tam.

Prezident nakonec promluvil. Střídmě, s adekvátním obsahem, jaký je v dané chvíli namístě. Jen to zpoždění nemělo vysvětlení. To samé mělo zaznít bezprostředně. Když někomu blízkého živel zdevastuje dům, jsem přece spontánně schopný pár slov účasti. Porozumět lze pouze jeho vysvětlení, že by na místě samém spíše překážel, protože se již sám vlastními silami nepohybuje.

Prezident mluvil i další den. Ujistil občany, že ani aktuální tragické události nijak nezměnily jeho standardní vystupování. Naopak, tentokrát zamířil mimořádně odpudivě na transgender osoby. Vyjádřit se o někom, kdo si svůj stav nevybral a nebylo jeho chybou, že se narodil v jiném těle, je obzvláště nechutné. Bohužel, poslední dobou jsou otázky spojené s transgender bulvarizovány ze všech stran. Sociální sítě potřebují vzrušující témata podněcující vášně. Záležitosti spojené s pohlavím, a v podtextu, se sexem, se jim skvěle hodí.

Čas mluvení prezident promeškal, čas mlčení nevyužil. Opakovaně prokazuje, že není orientován a nevyzná se v tématech, ke kterým se vyjadřuje. Buď to netuší, nebo ho to nezajímá. Celé jeho vystupování je ovlivňováno základní filozofií: já si to můžu dovolit, mně to projde, nikdo nemá šanci s tím nic udělat. Toto postavení si evidentně užívá. Na rozdíl od všech těch, kteří si nemůžou dovolit při výkonu svého říkat vyložené nepravdy, dokonce by za to byli sankcionováni, prezident může. Ono slavné Paroubkovo: „Řekněte, dámy a pánové, kdo z vás to má.“

Jen, aby to nezapadlo: Trestný čin sebepoškozování, kterého se údajně podle prezidenta dopouštějí transgender osoby, neexistuje, za to ale existuje jiný: Veřejné podněcování k nenávisti vůči jiné skupině osob. Prezidentovy výroky jsou obecně brány s nadhledem, a nejsou schopny vyvolat významnější souhlasnou odezvu. Stává se však čím dál spornějším, zda nejlepší reakcí je mlčení. Jako s tou pověstnou kapkou vody, která naleptává povrch. Rozhazování odporu vůči jiným lidem pro vlastní potěšení s absencí minimální orientace v dané oboru není akceptovatelné.