„Jo, Franta umí střílet. Chce si koupit novou zbraň. Budeme se teď muset bránit sami,“ líčí rozčileně jedna žena středního věku své kamarádce v rohu náměstí jednoho českého malého města.

Výrok dotyčné ženy jen potvrzuje několik obav, které zazněly v průběhu diskuse o novele Ústavy. Každá změna zákona, natožpak Ústavy, je zprávou o tom, že něco nefunguje. Oznamujeme, že jsme identifikovali problém, který musíme řešit. Naši zákonodárci schválili doplnění práva na obranu o možnost použití zbraně ve znění: „právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.“ Člověka, který běžně nečte Ústavu nejspíš napadne, že se stalo něco vážného a pochopí to přesně, jako dotyčná dáma. Teď si tedy musíme pořídit zbraň, abychom se bránili, protože to bude nejspíš naše povinnost. Nový zákon, nová povinnost, sofistikovanější porozumění nelze očekávat.

Jistě u nás existuje obecné povědomí o možnosti získat zbrojní průkaz a pořídit si zbraň. Kdo si ji chce opatřit, zjistí si podmínky. Jsou nastaveny přiměřeně racionálně a žádné kontroverze v tomto smyslu u nás neexistovaly. Naopak, legislativa pro držení zbraní byla u nás docela benevolentní, když umožnila legálně držet zbraň i střelci z Uherského Brodu. Bezpečnostní situace se nijak nezhoršovala, Česko setrvale zůstává jednou z nejbezpečnějších zemí světa.

Důvodem ústavní změny byla obava z dopadů evropské směrnice o zbraních zakazující poloautomatické zbraně a zásobníky s velkou kapacitou. Namísto seriózní debaty o reálných dopadech této směrnice, tedy jakou skutečnou újmu představuje pro současné držitele zbraní, jsme přijali změnu Ústavy, která vůbec nic neřeší, ale naopak vyvolává pochybnosti o naší bezpečnosti.
Můžeme si zvolit dva postupy. Odpovědný a zralý, anebo jeho opak, populistický a neodpovědný. Výsledkem odpovědného přístupu je přijetí nového zákona o zbraních, který využije výjimek poskytnutých směrnicí a zohlední současný stav tak, aby reálné dopady změn na držitele zbraní byly minimální. Nový zákon jsme sice pod hrozbou sankcí přijali, ale neodolali jsme dokázat si naše sebevědomí změnou Ústavy, která je nejen naprosto zbytečná, ale dokazuje, jak lehce lze manipulovat veřejností.

Nadšení pro změnu Ústavy může projevit jen ten, kdo netuší, o jakou zbytečnost se jedná. Rozšíření obrany vlastního života „i se zbraní“ obsahuje kouzlo nechtěného. Pominu teď, že tam není ani slovo o obraně majetku. Hlavní pointa totiž spočívá v definici pojmu „zbraň“. V trestním právu se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útoku proti tělu důraznějším. Zbraní může být jakýkoliv předmět, látka nebo ovladatelná energie, která je použita k útoku proti tělesné integritě jiného člověka a způsobí mu zranění. Zbraní může být proto nejen střelná zbraň, ale i auto, pes, nůž, kámen, klacek. Vzhledem k tomu, že život je barvitý, rozhodoval soud též o tom, kdy je zbraní bota. Pokud se jedná o běžnou obuv, kterou má pachatel obutou jako standardní součást oblečení, nejedná se o útok se zbraní. Jinak řečeno, nakopnutí běžně obutou nohou není ozbrojená akce, pokud si však dotyčný vezme botu do ruky a mlátí s ní jiného, již se zbraní útočí. Jindy zase soud rozhodl, že útokem se zbraní je útok hrncem naplněným horkou vodu. Povahu zbraně může mít třeba i mobilní telefon.

Shrneme si to. Ústava i nadále používá odkaz na zákon, který upraví podmínky používání zbraně. Pokud v budoucnu nebude vůle, aby se u nás podporovalo držení zbraní, ústavní změna tomu nezabrání. Zákon totiž bude definovat, co se rozumí zbraní, a klidně může držení střelných zbraní minimalizovat, případně je vyloučit úplně s tím, že za maximálně přípustnou zbraň se nadále považuje např. pepřák. Ústavně komfortní bude i takovýto zákon. Nemyslím si přitom, že by se držení zbraní mělo zásadně omezovat. Co však velice vadí, je skutečnost, že celá eskapáda s ústavní novelou jen prokazuje, že žijeme v zajetí populismu smíchaného s naivitou. Namísto řady vážných problémů k řešení, jsme přijali zcela zbytečnou úpravu. Pokud si k tomu ještě zatleskáme, jak jsme šikovní, tak se nemůžeme divit, proč na tom nejsme líp.