Máme svobodu zvolit si očkování anebo jej odmítnout. Svoboda být proti nemusí být větší svobodou, jen proto, že většina si vybrala očkování.

Na mysu Kolka je umístěna cedule s varováním: plavání zde představuje riziko ztráty života. Nejspíš tomu uvěříte, protože tušíte, že přeplavat silné spodní proudy není v lidských silách. Žádný zákaz, jen přátelské upozornění, že některé aktivity nepředstavují nejlepší nápad. Ostatně není třeba jezdit tak daleko. V Česku existují jezy, ze kterých nelze vyplavat. Přesto to občas někdo neúspěšně zkouší. Na pohřbu dotyčného obvykle nezaznívají obdivná slova o respektu ke svobodnému rozhodnutí dotyčného, ale politování nad zbytečně zmařeným životem. Ne všechno, pro co se svobodně rozhodneme je smysluplné a odpovědné. Obvykle bývají tyto nápady vyvolány přemírou alkoholu, která k svobodě rozhodování jistě nepřispívá.

S očkováním proti covidu jsme na tom podobně. Máme dostatek informací o jeho nezastupitelném významu, přesto část populace očkování odmítá. Není to žádné české specifikum, obdobné reakce lze zaznamenat v mnoha dalších zemích. Zdržela bych se však jejich souhrnnému zařazení do jednoho balíčku. Vnímám rozdíl mezi váhajícími a principiálními odpůrci. Pro přesvědčování o smyslu očkování může oslovit i strategie „lepší než drátem do oka“. Je daleko střízlivější než vznešenější apely a vystihuje skutečnost, že ještě nevíme všechno, ale ze všeho, co víme, vyplývá, že očkování se vyplatí stejně tak každému jednotlivci osobně jako i celé společnosti.

Vysmívání se předběžné opatrnosti má své meze. Zákaz plavání v nebezpečných vodách není vnímán kontroverzně, i když omezuje naši svobodu. Nošení cyklistické helmy už může být považováno některými svobodomyslnými jedinci za slabost. Také jsem k nim byla zpočátku skeptická, protože vlající vlasy jsou více sexy. Nová kola jezdila čím dál rychleji, a postupně jsem zaznamenala v mém okolí několik vážných úrazů hlavy. Přehodnotila jsem vztah k helmám a nemám s nimi nejmenší problém, ani když je horko. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že se vyplatí. Zabít se lze i s helmou, ale pravděpodobnost se významně snižuje.

Nejsem očkovací fanatik, ale poté, co jednoho známého zkosila klíšťová encefalitida, mně přestalo připadat očkování proti této nemoci jako zbytečnost. Nebrala jsem vážně ani očkování proti chřipce. Covid ale není chřipka a jeho specifikem je jeho záludnost. Vzývaná přirozená imunita může i nemusí pomoci, jelikož neexistují důkazy, kdo je vlastně přirozeně odolný proti covidu. Se stopadesáti jinými zdravotními komplikace bude s vysokou pravděpodobností průběh horší, ale znám zdravé sportovce, kteří sotva přežili. Nehledě na okolnost, že očkovanému nikdo nezakazuje, aby svoji imunitu dále posiloval. Rozhodně se na jejím rozvíjení pracuje efektivněji zdravému člověku, než tomu, kdo zápasí s postcovidovými obtížemi.

S důsledným odmítáním očkování se setkávám u lidí, kteří se považují za vyvolené. Jsou přesvědčeni, že covid se jim vyhne, anebo jej porazí silou své osobnosti. Někteří z nich jsou skutečně takoví klikaři, jsou ale i tací, kteří nepřežili. Jiní se tváří statečně, protože jsou přesvědčeni, že jej porazí, i když onemocní vážněji. Zvláštní úvaha je vede k přesvědčení, že lépe zdolají nemoc samotnou, než případné komplikace spojené s očkováním.

Není to odvaha, ale obavy, nedůvěra a strach, které vedou k odmítání očkování. Pochybnosti a obavy z nové vakcíny jsou pochopitelné. Vše je o pravděpodobnosti a sázce na lepší možnost. Zatímco do smrtícího jezu kromě rozdováděných opilců a sebevrahů neskáče nikdo jiný, drtivé objetí covidu takový strach nenahání. Smrtící jez je dostatečně viditelný a jeho následky jsou jednoznačné. Na nejnebezpečnějších českých jezech byly instalovány varovné cedule a umístěny záchranné prostředky. Od té doby na nich k tragickým nehodám nedochází. Virus není pouhým okem viditelný, a tedy jej lze zpochybnit. Co na vlastní oči neuvidím, tomu nevěřím. Zatímco injekce je vidět, a tudíž navozuje dojem, že před vpichem nelze uniknout, možnost nákazy lze úspěšně zpochybňovat. Až do té chvíle, než dotyčný skončí přinejlepším na kyslíku na intenzívní péči.

S očkováním je to podobné. Máme dostatek informací, co funguje. Naopak, žádnou relevantní, která by definovala okruh těch, kteří si mohou být jisti, že neonemocní. Injekce je záchranným kruhem. Někteří vzývatelé přirozené imunity již zjistili, jak byly jejich představy nepodložené. Zatímco ten, kdo se vrhá do smrtícího jezu, způsobí následky sobě a těm, kdo ho měli rádi, odmítání očkování ovlivňuje celou společnost. Z dat vyplývá, jak důležité je pro celou společnost vysoké procento proočkované populace. V této souvislosti bych byla velmi opatrná s úvahami o možné diskriminaci. Svoboda neočkovat se nemůže být na úkor svobod těch, kteří na základě dostupných informací podstoupili očkování, protože jej akceptovali jako přijatelnější variantu. Očkování není povinné, ten, kdo se pro ně rozhodl projevil důvěru v garance, které poskytují odborná pracoviště a regulační orgány. Nemá stoprocentní jistotu, jen mu za všech dostupných zdrojů vyšlo očkování jako lepší nápad. Kdo se očkování obává, kompenzuje tento svůj osobní komfort přijetím nutných omezení.

Nikdo netvrdí, že očkování je zázrak a jakékoliv riziko je vyloučené. Proto se také poslanci odhodlali i k přijetí odškodňovacího ustanovení. Státu totiž bylo dlouhou dobu žinantní odškodňovat i povinná očkování. Ústavní soud musel opakovaně připomínat, že stát nepřijal odpovědnost za škodu způsobenou povinným očkováním. Konečně byl tedy zákon o náhradě škody na zdraví přijat, a bylo do něj zahrnuto i odškodnění újmy způsobené případnými zvlášť závažnými újmami způsobenými nepovinným očkováním proti covidu.