Při pohledu na další a další záběry zničených měst a zabitých bezbranných lidí včetně malých dětí, cítí člověk bezmoc a současně i vztek. Těžko se ubránit hněvu na Rusko jako takové, celou tu společnost. Oprávněné rozhořčení ale nesmí bránit uvažování o podstatě fungování této společnosti.

Rusko jen využívá narativu velmoci a všechny komentáře, byť dobře myšlené, že se Rusko nemůže nikdy změnit kvůli svému imperiálnímu smýšlení a že se bude vždy vymykat standardnímu uvažování západního světa, jen utvrzují jeho obdivovatele ve svých pozicích. Je proto nutné přistupovat k Rusku jako ke všem ostatním zemím a v těchto mantinelech s ním jednat. Každý stát má svá specifika, ale současně pro každý stát platí stejný pravidla. Jistě se jednotlivé státy od sebe odlišují velikostí, počtem obyvatel, historickým vývojem, kulturou, náboženstvím, politickým uspořádáním, přesto mají jedno společné. V každé zemi žijí lidé, kteří sice vyrůstali v odlišných podmínkách, ale jsou to pořád ti sami lidé se svojí touhou po lidské důstojnosti, po svobodě, a férovém zacházení.

Rusko nelze redukovat na Putina, on je produkt politického vývoje, stejně jako aktivní hybatel. Katastrofou nebyl rozpad Sovětského svazu, byť si to Putin myslí čím dál urputněji, ale zdivočelý vývoj na začátku 90. let, kdy Rusko zažilo chaos, rozvrat a drsnou prosazování práva silnějšího. Jelcin sice nebránil svobodě, ale Rusko nemělo žádnou zkušenost s demokracií, nemělo vybudované nezávislé instituce. Svoboda bez dělby moci, bez vymahatelnosti práva, vede k vítězství dravějšího, bezohlednějšího, silnějšího jedince. V chaosu, bídě a zmatku sílí volání po pevné ruce. Standardní scénář v zemi, které se po mnoha stránkách nedaří. Přesně v duchu tohoto scénáře přichází politik s autoritářskými sklony, v tomto případě Putin. Zpočátku s ním proto žádný problém nebyl, a jeho první období bylo oceňováno jako zlepšení oproti předchozímu stavu. Zlom přišel v roce 2011. Rusové identifikovali postupný přechod k autoritářskému stylu. Svůj nesouhlas projevili v řadě mohutných manifestací v letech 2011 – 2013. Vládnoucí klika v čele s Putinem reagovala postupným přitvrzování stylu a plíživým, zato kontinuálním a důsledným omezováním svobod společně se sofistikovanou manipulací veřejným míněním.

Od té doby začíná režim vykreslovat stále propracovanější obraz prohnilého Západu, k čemuž využívá nejen domácí prostředí, ale trolí farmy ovlivňující mínění po celé Evropě. Získává postupně řadu placených, ale i dobrovolných spolupracovníků (užitečných idiotů). Společně s tím buduje obraz zaslíbené země, která těmito neduhy netrpí. Ruská realita se přitom svému obrazu neustále vzdaluje. Ekonomika neprosperuje, žije jen ze surovin, nikoliv z rozvoje nových technologií. Neprosperovaly ani občanské svobody. Byly přijímány kontroverzní zákony, jakými byl zákon o pomluvě, o zákazu protestů, o tzv. zahraničních agentech, o kontrole internetu, o urážce náboženství. Pro všechny tyto zákony byly společné vágní formulace umožňující široké umlčování opozičních hlasů.

Démonizování Ruska a odkazování na jeho imperiální povahu zabraňuje preciznější analýze procesů, které uvnitř země probíhají. Ořezávání občanských svobod a základních práv probíhalo systematicky a dlouhodobě. Rusko v tomto směru není ničím výjimečným. Podobné systematické procesy probíhají dlouhodobě např. v Maďarsku, byť ne v tak rozsáhlém měřítku. Pro ilustraci stačí připomenout zákon o nevládních organizacích. Tažení proti občanskému sdružování je vedeno pod praporem boje proti vměšování ze strany škodlivého Západu. V českém prostředí můžeme odraz těchto snah vidět v boji proti tzv. politickým neziskovkám, které sem vozí uprchlíky a importují nebezpečné progresivistické tendence. Cílem odpůrců politických neziskovek není kultivace prostředí, ale omezení svobody sdružování. Nic nového, pamětníci si vzpomenou na komunismus a jednotnou národní frontu.

Rusko se pod vládu Putina stalo autoritářskou zemí s omezenými politickými a občanskými svobodami. Na světě existuje řada takových zemí. Obvykle ovšem nenapadají své sousedy v rozsahu, jaký nyní předvádí Rusko. Putin v rámci Ruska vždy dokázal prosadit svou. Nyní dospěl do stádia, kdy se jeho schopnost posoudit situaci definitivně rozešla s reálným uvažováním. Scénář rychlého dobytí Ukrajiny nebyl úplně nesmyslný, ostatně si totéž mysleli i mnozí odborníci na Západě. S realitou se však rozešlo vyhodnocení výsledků tohoto počínání. I kdyby Rusko dosadilo na Ukrajině loutkovou vládu, žádný dlouhodobý prospěch by to Rusku nepřineslo. Ukrajina totiž byla ve svém vývoji úplně jinde, než čemu dokázal autoritářský Putin rozumět. Proto by vize loutkové vlády nemohla dlouhodobě fungovat. Putin však není schopen uvažovat strategicky. Jediné co umí, je upevňovat svou moc. Vyrostl na pouličních bojích, kde se prosadí nejsilnější jedinec. Rusko řídil jako šéf mafie, kterému se musí všichni poklonit. Skončí stejně jako všichni autoritáři, kteří se ocitli za hranou reality.

Nic z toho neznamená, že by Rusko mělo být samo o sobě specifickou zemí. Nesmíme zapomínat na obrovské demonstrace, které v Rusku probíhaly před deseti lety. To není tak dávná doba, aby lidé zapomněli, jak vypadá svobodná společnost a jaká existují politická práva. Návrat bude těžký. Masírování propagandou, těžká ekonomická situace, šok z toho, co se událo na Ukrajině. Budou se vyrovnávat s řadou bolestí, a tedy znovu čelit novým pokusům o nastolení autoritářského režimu. Ale Rusko není země předurčená ke zmaru. Probíhají v ní úplně stejné politické procesy jako v ostatních zemích světa. Tedy neustálý svár o důstojnost člověka zajišťovanou garancí jeho svobod a práv, a o jeho podrobení a zotročení.