Trend masových vražd v USA vykazuje stoupající křivku. Zvláště pokud jsou jejich oběťmi dětmi, okamžitě se otevře debata o zbraňových restrikcí. A pak se zase tato potichu uzavře, aniž by se cokoliv změnilo.

V posledních deseti letech se odehrálo v USA sedm z deseti nejhorších masakrů počítáno od roku 1900, přičemž v letošním roce bylo v takovýchto incidentech zabito 76 lidí. Podle statistik FBI dochází též k prudkému nárůstu masových vražd za posledních několik let, a to prakticky na dvojnásobek od roku 2017 do roku 2021, přičemž meziroční růst mezi lety 2020 a 2021 představoval 50 %.

Po letošní střelbě na základní škole v Texasu se opět rozjitřily emoce vzbuzené smrtí 19 dětí, včetně značně rozhořčené reakce prezidenta Bidena: "Jako národ se musíme ptát, kdy se proboha postavíme lobby výrobců střelných zbraní? Kdy proboha uděláme to, co je třeba udělat?" Uvidíme, zda jeho výzva něco zmůže, anebo opět vyhraje zbraňová lobby připomínající stále dokola druhý dodatek americké ústavy: „Dobře organizovaná domobrana je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu; právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno.“

Republikáni pojali zbraňovou svobodu jako identitární záležitost a odmítají jakékoliv zpřísnění, naopak se v Texasu vydali cestou uvolňování zbraňové legislativy. Argumentovali ochranou osobní svobody. Bezpečnost chtěli zajistit vyzbrojením učitelů a posílení ochrany škol. Poslední masakr ukázal, že právě tudy zaručeně cesta nevede. Pachatel si vždy umí najít cestu, jak se do objektu dostat. K tomu v daném případě přistoupila neschopnost policie účinně zasáhnout. Představa, že by konflikt zvládli ozbrojení učitelé lépe než profesionální policejní složky, je z říše snů.

Američtí politici zjistili, že protizbraňový aktivismus voličské hlasy nepřináší a zbraňová lobby je až příliš mocná. Proto jako vždycky po nějakých dnech hlavní rozhořčení opadne a nastane další období nečinnosti, a to až do další masové vraždy. Neschopnost přijmout, byť minimální zpřísnění, je zprávou pro pachatele, že čin byl vlastně v pořádku. Jistěže byl masakr slovně ostře odsouzený, ale chybí jakýkoliv navazující čin. Zpráva, kterou společnost přečte, nespočívá v dlouhých proslovech a prohlášeních, která zapadnou dřív, než je kdokoliv vyslechl nebo přečetl. Nejdůležitější je to, co se reálně odehrává. Tedy, že se nic nemění.

Země, ve kterých jsou si politici vědomi, že slovní reakce nestačí, ale musí následovat čin, nemají zdaleka potíže s masovým vraždami jako v USA. Zbraňové restrikce po masových vraždách byly přijaty na Novém Zélandu (masakr v Christchurch), v Norsku (Utoya), ve Velké Británii (Dunblane) a v Austrálii (Port Arthur). Není to cesta ode zdi ke zdi, od naprosté svobody k úplnému zákazu, ale promyšlených opatření, které jsou především na prvním místě signálem, že toto si líbit nenecháme. Z dat jednoznačně vyplývá, že více zbraní, víc vražd. Potvrzují to i slova Marka Kellyho, protizbraňového aktivisty: „Čím více zbraní je mezi lidmi, tím je větší pravděpodobnost, že někdo bude zastřelen. A ve státech s nejpřísnější regulací zbraní je i nejméně vražd zastřelením.“

Neschopnost dohodnout se na jakékoliv regulaci jen posiluje další potenciální střelce. Přísnější zákony nevyřeší vše. Cesta k většímu bezpečí vede komplexní cestou odmítání násilí jako způsobu řešení konfliktů, a to na všech rovinách. Čímž nijak nepopírám právo na sebeobranu, naopak. Schopnost bránit se je důležitým bezpečnostním prvkem, je třeba ji ale přísně oddělit od prosazování práva silnějšího. A to vyžaduje dobře vyvinutý smysl pro vyváženost.