Ústavní právo žít v realitě
Čas od času se vynoří iniciativa požadující zakotvení nového ústavního práva, jako např. právo na platby v hotovosti nebo právo být off-line. Volně navazuje na první průlom v tomto směru, kdy do Ústavy bylo dodáno právo bránit se „i se zbraní“.
Po zamítnutí iniciativy skupiny senátorů na právo platby v hotovosti přichází senátorka Chalánková s požadavkem na ústavní právo žít off-line. Nemíní tím právo na odpojení, kterým se míní právo zaměstnanců nebýt online dostupný kdykoliv a kdekoliv. Smysl tohoto práva vyvstal na povrch v době covidu, kdy někteří zaměstnavatelé nedbali příliš na soukromý život zaměstnanců a požadovali po nich neustálou online dostupnost, přičemž ani moc neuvažovali o případných kompenzacích. Vzbouření se proti těmto požadavkům bylo proto pochopitelné.
Aktuální iniciativa je však pojata šířeji, byť zatím nemá konkrétní podobu. Stojí za ní představa, že občan má právo nevyužívat elektronické sítě a digitální služby, a tudíž je povinností státu zajistit mu dostupnou alternativu. Jako hlavní argument uvádí, že pro řadu lidí je problémem pracovat s novými technologiemi, ať už kvůli obtížné dostupnosti nebo z obavy z nedostatečné ochrany osobních údajů. I když se tato iniciativa jeví jako posílení práva na ochranu soukromí, jejím výsledkem může být pravý opak.
Pointa ústavních práv totiž spočívá v jejich převodu do konkrétní podoby. Sama o sobě jsou v podstatě principy a jejich realizace je upravena jednotlivými zákony. Ústavní soud pak může zrušit zákon, pokud shledá, že je v rozporu s Ústavou. Z toho důvodu nemá smysl vymýšlet nová ústavní práva, ale spíš se soustředit na podobu těch současných v konkrétní praxi. Ke změnám Ústavy by se mělo přistupovat obezřetně a po důkladné diskusi. Negativní příklad ústavního populismus představuje zmiňovaný dovětek „i se zbraní“. Jeho hlavním motivem byla panická obava, že Evropská unie zamýšlí odzbrojit občany a my se proti tomu pojistíme. Nebyla to pravda a dovětek nevyřešil vůbec nic. Za zbraň je ve smyslu trestního práva považován i šutr nebo klacek. Tudíž případné zákonné omezení střelných zbraní by bylo ústavně zcela konformní.
Tažení za ústavní právo žít off-line paradoxně představuje manévr na odvracení pozornosti. Právo na ochranu soukromí je ústavně zakotveno, a tudíž i jednotlivé zákony musí být s tímto právem v souladu. Je pochopitelné, že lidé mají obavu z digitálního světa a obávají se o svoje soukromí. To však nebude posíleno tím, že se do Ústavy doplní právo být off-line. K jeho provedení budou přijímány zákony, které zcela jistě nezaručí plný off-line komfort, a to s ohledem na praktickou neproveditelnost do všech možných detailů.
Nedávná senátorská iniciativa ohledně práva na platbu v hotovosti rovněž nepředstavuje žádné posílení ochrany soukromí. Platby v hotovosti zůstanou i nadále limitovány s ohledem na boj proti praní peněz. Jestli si někdo koupí cigára v trafice na náměstí, anebo v krámu za rohem s ochranou soukromí nemá nic společného. Zvláště kreativní počin předvedli nedávno na Slovensku. Poslanci přijali návrh na platbu v hotovosti, současně však do Ústavy doplnili právo obchodníka odmítnout z přiměřených důvodů hotovost.
K posilování důvěry v instituce demokratického právního státu nedochází cestou útěku od reality, ale naopak úsilím o její hlubší pochopení. Soukromí nebude více chráněno s poukazem na možnost být off-line, ale naopak pomocí propracované zákonné regulace ochrany osobních údajů v digitálním prostředí. Je signifikantní, s jakou nevolí a odporem bylo přijímáno obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), jehož cílem bylo právě významné posíláním těchto údajů. Kolik různého strašení zaznělo z mnoha stran. Namísto snahy o vysvětlení přínosu pro ochranu soukromí, zaznívaly úvahy, jak se co nejvíce vyhnout dopadům nařízení, a to včetně minimalistického převodu do české zákonné úpravy. Podobně také dávají daleko větší smysl diskuse o digitální měně, která v maximální míře umožní ochranu soukromí a bude existovat paralelně vedle platebních karet. Tedy diskutovat a promýšlet maximální ochranu soukromí v digitálním světě, a ne hledat cesty v populistických lákadlech.
Po zamítnutí iniciativy skupiny senátorů na právo platby v hotovosti přichází senátorka Chalánková s požadavkem na ústavní právo žít off-line. Nemíní tím právo na odpojení, kterým se míní právo zaměstnanců nebýt online dostupný kdykoliv a kdekoliv. Smysl tohoto práva vyvstal na povrch v době covidu, kdy někteří zaměstnavatelé nedbali příliš na soukromý život zaměstnanců a požadovali po nich neustálou online dostupnost, přičemž ani moc neuvažovali o případných kompenzacích. Vzbouření se proti těmto požadavkům bylo proto pochopitelné.
Aktuální iniciativa je však pojata šířeji, byť zatím nemá konkrétní podobu. Stojí za ní představa, že občan má právo nevyužívat elektronické sítě a digitální služby, a tudíž je povinností státu zajistit mu dostupnou alternativu. Jako hlavní argument uvádí, že pro řadu lidí je problémem pracovat s novými technologiemi, ať už kvůli obtížné dostupnosti nebo z obavy z nedostatečné ochrany osobních údajů. I když se tato iniciativa jeví jako posílení práva na ochranu soukromí, jejím výsledkem může být pravý opak.
Pointa ústavních práv totiž spočívá v jejich převodu do konkrétní podoby. Sama o sobě jsou v podstatě principy a jejich realizace je upravena jednotlivými zákony. Ústavní soud pak může zrušit zákon, pokud shledá, že je v rozporu s Ústavou. Z toho důvodu nemá smysl vymýšlet nová ústavní práva, ale spíš se soustředit na podobu těch současných v konkrétní praxi. Ke změnám Ústavy by se mělo přistupovat obezřetně a po důkladné diskusi. Negativní příklad ústavního populismus představuje zmiňovaný dovětek „i se zbraní“. Jeho hlavním motivem byla panická obava, že Evropská unie zamýšlí odzbrojit občany a my se proti tomu pojistíme. Nebyla to pravda a dovětek nevyřešil vůbec nic. Za zbraň je ve smyslu trestního práva považován i šutr nebo klacek. Tudíž případné zákonné omezení střelných zbraní by bylo ústavně zcela konformní.
Tažení za ústavní právo žít off-line paradoxně představuje manévr na odvracení pozornosti. Právo na ochranu soukromí je ústavně zakotveno, a tudíž i jednotlivé zákony musí být s tímto právem v souladu. Je pochopitelné, že lidé mají obavu z digitálního světa a obávají se o svoje soukromí. To však nebude posíleno tím, že se do Ústavy doplní právo být off-line. K jeho provedení budou přijímány zákony, které zcela jistě nezaručí plný off-line komfort, a to s ohledem na praktickou neproveditelnost do všech možných detailů.
Nedávná senátorská iniciativa ohledně práva na platbu v hotovosti rovněž nepředstavuje žádné posílení ochrany soukromí. Platby v hotovosti zůstanou i nadále limitovány s ohledem na boj proti praní peněz. Jestli si někdo koupí cigára v trafice na náměstí, anebo v krámu za rohem s ochranou soukromí nemá nic společného. Zvláště kreativní počin předvedli nedávno na Slovensku. Poslanci přijali návrh na platbu v hotovosti, současně však do Ústavy doplnili právo obchodníka odmítnout z přiměřených důvodů hotovost.
K posilování důvěry v instituce demokratického právního státu nedochází cestou útěku od reality, ale naopak úsilím o její hlubší pochopení. Soukromí nebude více chráněno s poukazem na možnost být off-line, ale naopak pomocí propracované zákonné regulace ochrany osobních údajů v digitálním prostředí. Je signifikantní, s jakou nevolí a odporem bylo přijímáno obecné nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), jehož cílem bylo právě významné posíláním těchto údajů. Kolik různého strašení zaznělo z mnoha stran. Namísto snahy o vysvětlení přínosu pro ochranu soukromí, zaznívaly úvahy, jak se co nejvíce vyhnout dopadům nařízení, a to včetně minimalistického převodu do české zákonné úpravy. Podobně také dávají daleko větší smysl diskuse o digitální měně, která v maximální míře umožní ochranu soukromí a bude existovat paralelně vedle platebních karet. Tedy diskutovat a promýšlet maximální ochranu soukromí v digitálním světě, a ne hledat cesty v populistických lákadlech.