Nejen Andrej Babiš, který nedávno hovořil o nové totalitě, ale mnozí další se snaží vsugerovat veřejnosti přesvědčení o postupném omezování svobody projevu a hrozících sankcích za projevení odlišného názoru. Dovětek „a smí se to dneska vůbec říct“ se stal oblíbenou mantrou, ať už dotyčný plácne cokoliv. Toto zkreslování reality je daleko nebezpečnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Babiš vyčetl pětikolaci, že ovládá všechny instituce, což je standardní cvičení opozice, poté ale ztrácel kontrolu, a v rozčilení používal termín nová totalita a označil Ústavní soud jako součást nové totality. Tento výrok je za hranou. Je přímým útokem na tuto instituci. Ústavní soud jako významná pojistka demokratického uspořádání země je jedním z prvních, které jsou na ráně při nástupu autoritářů, což dokumentuje i osud polského ústavního soudu. Obviňování Ústavního soudu představuje nebezpečnou hru, která se může rozehrát rychle a s fatálními následky. Na sociálních sítích se stále šíří narativ o tom, jak Rychetský umožnil koalici vyhrát volby. Jde o naprostý nesmysl, naopak na novém přepočtu vydělalo ANO jedno křeslo, ale ani s kalkulačkou v ruce se někteří nedají přesvědčit. Kopání do Ústavního soudu připravuje půdu pro budoucí zásahy do jeho pravomocí.

Oblíbeným terčem útoků se stává „mainstream“, který funguje podobně jako Velký bratr ve slavném Orwellově románu. Šíří se nářky nad omezováním svobody projevu, stížnosti na censuru, na diskriminaci a šikanu kvůli odlišnému názoru. Stylizace do role bojovníka za svobodu projevu vyžaduje identifikaci protivníka, a tím není nikdo jiný než mainstream. Není nutné ho blíže specifikovat, podobně jako se Donald Trump neobtěžoval s upřesněním pojmu Deep State.

Převracení významu slov patří do arzenálu novodobých bojovníků. Orwellův slogan: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomí je síla“ můžeme doplnit: Demokracie je totalita, mainstream je alternativa. Paradoxně toto varování využívají ve svém slovníků též ti, kteří realitu převracejí. Stěžovat si v mainstreamových médiích na omezování svobody projevu mainstreamem je samo o sobě dostatečně postavené na hlavu. Kupodivu stěžovatelé v tom žádný rozpor nenacházejí. Sytí veřejnost svým příběhem: já jsem umlčován.

Označením mainstreamu jako odpůrce svobody projevu je přemrštěnými slovy vyjádřeno, že rebelové se nedočkají vždy jen souhlasu. Mainstream není nic jiného než hlavní proud myšlenek a idejí, které jsou konformní s názory a postoji ve společnosti. Zastávat alternativní postoje je zcela legitimní, odlišné názory nejsou zakázané. Žádná perzekuce se v naší společnosti nekoná. Pokud se týká vlny nesouhlasu na sociálních sítích, reakce vyplývají z jejich povahy. Sociálně sítě živí emoce, čím delší čas na nich strávený, tím vyšší výdělek pro provozovatele. Nenávistné výpady na sociálních sítích nejsou perzekucí v mocenském slova smyslu. Což neznamená, že jsou mnohdy hnusné a zraňující. Ale v tom případě se pojďme bavit o jejich regulaci. Aha pardon, to bychom zase omezovali svobodu projevu.

V žádném případě neplatí přímá úměra, čím méně restrikcí, tím více svobody. Tato naivní devadesátková představa už by mohla konečně zmizet. Bez regulace tu máme jen divokou džungli. Musk si poněkud bezradně hraje s Twitterem, a řeší právě tento vnitřní rozpor. Chtěl svobodnou síť, a brzy zjistil, že bez regulací bude mít žumpu. Demokratická společnost je postavena na vyvažování vzájemných práv.

Záměna slov a vyprazdňování jejich obsahu má za cíl rozmlžit realitu. Společnost není schopná se domluvit kvůli neadekvátním reakcím a ztrátě smyslu pro souvislosti. Kritika za nošení trička se známým sexuálním predátorem není jakkoliv souměřitelná s útoky polských politiků proti Agnieszce Holland kvůli jejímu novému filmu Hranice. Polský ministr spravedlnost a generální prokurátor Zbigniew Ziobro má podle aktuálního předběžného opatření zakázáno po dobu 14 dnů zveřejňovat příspěvky proti režisérce. Rozhodnutí je přechodným opatřením a režisérka musí následně podat žalobu. Na konečný výsledek v tomto sporu si proto ještě počkáme. Každopádně je varujícím znamením, že právě ministr spravedlnosti šíří nenávistné projevy a snaží se zastrašit umělce.

Zneužíváním pojmu totalita, mávání padesátými lety, nářkem nad censurou jen nahráváme skutečným autoritářům. Ti využijí zmatek v pojmech a postupně osekají demokratické svobody. Autoritář nabízí svobodu výběrově. Ti, kdo jsou ochotni ho podpořit, se dostanou mezi vyvolené, zbytek se musí přizpůsobit. Pak teprve bude skutečně svoboda projevu omezena. Putinovo Rusko je více než varovným příkladem.